Neviditelný gender: i nebinární lidé usilují o medicínskou tranzici

V kavárně se potkávám s prvním z nebinárních lidí, od kterých chci zjistit jejich zkušenost (nejen) se sexuologií. Noe mi vypráví o své první návštěvě: „Říkal jsem si: je to jediný sexuolog, který je přijímající vůči nebinárním lidem a který měl volno, tak to nesmím pokazit. Cesta k němu mi trvá přes čtyři hodiny. Protože jsem si nebyl jistý, jaká bude jeho reakce na nebinaritu, oblékl jsem se k němu více mužsky. A dělám to tak dodnes.“ 

„Psychiatrička přišla pozdě, neomluvila se. Udělala narážku na moje prsa, prý co by za ně jiné daly, třeba i ona. Říkala, že evidentně nevím, co chci, a že mě doporučí dál, jen když budu docházet na terapii.“

Není vzácné, že lidé v dětství a dospívání nesplňují očekávání spojená s jejich genderem – mají například odlišné zájmy nebo se chtějí jinak oblékat. U nebinárních lidí jde ale o něco hlubšího než pouze o vzdor. Jak o tom mluví Robin: „Vlastní nebinaritu si uvědomuji například v situaci, kdy si lidi v létě sundávají trička. Proč je to u někoho v pohodě a u někoho ne? Když se řekne ‚kluci jdou sem, holky sem‘, ptám se, kde je místo pro mě. A když mě ostatní nazývají dívkou nebo ženou, zažívám z toho velkou frustraci a bezmoc.“ 

Pro pochopení nebinarity je nejprve potřeba sžít se s myšlenkou, že gender není černobílý a existují více než jen dvě kategorie. To v dnešní společnosti stále není samozřejmost a je pochopitelné, že vznikají nejasnosti. Problém ale nastává, pokud nejsou informovaní ani lidé, kteří mají o nebinární osoby pečovat. V takovém případě jde těžko odhlédnout od profesní odpovědnosti těchto lékařů a lékařek.

Nebinární lidé podstupují tranzici, stejně jako tomu je u binárních trans lidí – tedy těch, kdo přecházejí od mužského genderu k ženskému (male-to-female) nebo od ženského k mužskému (female-to-male). Tranzice představuje proces vedoucí k tomu, aby se cítili více v souladu se svou genderovou identitou, a dělí se do více složek. Společenská tranzice může zahrnovat samotný „coming out“, změnu používaného jména, vzhledu a společenské role. Medicínská tranzice pak znamená hlavně hormonální terapii a/nebo různé druhy operačních zákroků. Tato součást tranzice je zcela volitelná a řada lidí se pro ni nerozhodne. Právě medicínská část totiž bývá pro osoby v tranzici často nejtěžší a také nejdelší. 

To, jak jejich tělo vypadá, má i na běžnou populaci často zásadní vliv a může jim způsobit hluboké psychické problémy. I mnozí nebinární lidé zažívají genderovou dysforii, kdy jejich vzhled není v souladu s prožívaným genderem. Proto si také v některých případech přejí na svém těle provést fyzické změny a vyhledávají k tomu asistenci ve zdravotnickém systému. A právě tam se mohou setkat s nepochopením.

Zatnout zuby a neřešit to

Už v roce 2022 zjistila studie s názvem Být LGBTQ+ v Česku, že dle subjektivního hodnocení se ze všech podskupin právě nebinárním lidem žije v naší zemi nejhůře. V každodenním životě znamená už samotné představování se výzvu pro ty, kdo užívají například střední rod, množné číslo nebo mají neutrální jména, a vzniká zde příležitost pro nepochopení a konflikt. Kvůli zkostnatělosti českého jazyka a stále nízké osvětě veřejnosti je často snazší variantou přijmout oslovení, které nám je přisouzeno. Jde o způsob, jak snížit jinak všudypřítomný menšinový stres.

Inzerce

Pro někoho může být takové sebezapření poměrně bezbolestné. Přetrpět misgenderování je ale jen jeden z mnoha kompromisů, k nimž nás společnost tlačí a které nám ztěžují naplno vyjadřovat vlastní gender, jako to zažívá i Alex. „Pracuji v kanceláři s mladými lidmi, ale i přesto je pro ně nebinarita nepochopitelná,“ říká. „Brali to jako výmysl dnešní doby. Tu ‚běžnou‘ tranzici přitom pochopit dokázali. Většinou o nebinaritě nemluvím a na dotazy odpovídám, že je mi to ‚prostě všechno jedno‘.“

V českém prostředí je debata o nebinárních lidech stále často rámována otázkou, co „oni po nás chtějí“. Místo toho by hovor mohl směřovat ke způsobům, jak se k nebinárním lidem chovat s pochopením a respektem. ​​Jakmile se diskuze přiblíží složitější představě než „tento člověk už nemá gender A, ale gender B“, často se vyskytnou obranné reakce. Přitom respektovat způsob, jakým si člověk přeje být oslovován, není nijak zvlášť složité – a vždy je prostor pro chyby i postupné učení.

Pojem „transnormativita“ označuje vědomou či nevědomou snahu nebinární existenci vymazat a tyto lidi zaškatulkovat do dvou „uchopitelných“ kategorií, tedy trans mužů a trans žen. Podílí se na ní jak širší společnost, tak řada institucí, médii počínaje. Problémy v přístupu k nebinárním lidem se týkají i liberálně laděné části politického spektra. Jak popisuje Saba, „nebinární člověk v dnešní společnosti v podstatě passing nemá – je pro něj skoro nemožné, aby našel polohu, ve které ho společnost vnímá tak, jak on chce. Lidé v něm vždycky budou vidět to, co chtějí oni.“ „Nevědí, co mají čekat,“ dodává René. „U binárních trans lidí je to z bodu A do bodu B, u nás to ale takhle jednoduché není.“ 

Nebinární lidé se ve společnosti mohou snadno cítit, že je po nich v rámci sociální tranzice něco vyžadováno – aby svou identitu vysvětlovali či dokonce obhajovali, a také aby podle ní „vypadali“. Nebinární lidé ale nikomu tyto věci nedluží. Nemusí se oblékat androgynně ani nemusí mít určitá zájmena nebo sexuální orientaci. 

Mnoho nebinárních osob, které se nemohou nebo nechtějí vyoutovat v práci, škole či rodině, hledá útočiště uvnitř LGBTQ+ komunity. I tam, kde by se dalo očekávat, že budou „mezi svými“, se ale mohou setkat s nepochopením. Zažívá je i Sam: „Nejčastěji se s diskriminací setkávám od binárních trans lidí a cis gayů. Jsme pro ně divní, nejsme pro ně dost trans. Například trans muži tyhle postoje někdy přejímají, aby více zapadli do mužské komunity.“

„Dost lidí má tendenci mě házet do kategorie ‚ne tak úplně trans kluk, ale skoro‘. Samo o sobě mi to nevadí, já to tak ale nevnímám,“ přiznává Viki.

Všichni z dotázaných zmínili, že tuto diskriminaci zevnitř komunity do nějaké míry vnímají. Ani v tomto zdánlivě přijímajícím prostředí se tedy nebinární lidé nemusí cítit bezpečně. A pokud není ani tento základní krok v jejich tranzici – nalezení chápajících lidí ve svém okolí – snadný, jak je to potom s těmi dalšími?

Některé gendery jsou si rovnější

Situace ohledně dostupnosti sexuoložstva je pro trans* lidi (pozn. – hvězdička se používá, když pojem zahrnuje kromě trans i nebinární a intersex identity) v Česku dlouhodobě kritická. Sexuoložstvo, které se chová skutečně chápavě a drží se nejnovějších doporučení, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Kvůli přeplněným kapacitám jejich ordinací jsou mnozí trans* lidé nuceni podstoupit mnohem nepříjemnější proces v zařízeních s horší pověstí. Nebinární lidé ovšem tuto možnost často nemají, protože zbylí lékaři a lékařky je odmítnou ošetřit s tím, že nebinaritu neuznávají. Pokud se chtějí k medicínské tranzici dostat, jsou někdy donuceni se vydávat za binární trans osoby.

„Od roku 2019 jsem se snažil dostat někam na sexuologii. První oslovená sexuoložka mě kvůli nebinaritě odmítla. Nikoho jsem tehdy neznal, nevěděl jsem, jaké mám možnosti. Druhé doktorce jsem psal opakovaně, protože měla plno, a dostal jsem se k ní až o dva roky později,“ přibližuje svou cestu Lee. Vzhledem k dlouhým čekacím lhůtám si člověk na změnu sexuologa běžně počká i více než půl roku, s čímž má zkušenost Sam: „První, kterého jsem navštívil, byl příšerný. Stačila mi jedna návštěva, během které mi řekl, že dělá všem bez rozdílu roční real life test. Opakoval mýty a homofobní věci. Druhý sexuolog byl zase netolerantní vůči bisexualitě a tvrdil například, že trans lidé nemohou vstupovat do manželství, což mi pak vyvrátila až moje třetí sexuoložka.“ Všechny zmíněné komplikace proto pro dotčené představují velké zdržení a tím delší dobu strávenou v nevyhovujícím tělesném stavu. S tím se může pojit mimo jiné zhoršení jejich duševního zdraví.

Poslední standardy péče od asociace WPATH (World Professional Association for Transgender Health) pocházejí z roku 2022. Jsou světově nejpoužívanějším dokumentem pro profesionály a profesionálky pracující s transgender a genderově rozmanitými lidmi. Tato nejnovější verze jako první zmiňuje i nebinární lidi a doporučuje těmto osobám nabízet individuálně přizpůsobenou péči – například lékařskou péči bez sociální tranzice nebo operaci bez hormonální léčby. I přesto se dodnes z úst naší patrně nejznámější sexuoložky Hany Fifkové dozvídáme věci, jako že „na nebinaritu nevěří“ nebo že „z lékařského hlediska se nejedná o exaktně definovaný stav“ (Budeme, kým jsme?, str. 189). Fifková je i jednou z hlavních autorek zastaralé, stále však široce užívané české učebnice Transsexualita a jiné poruchy pohlavní identity (2008), která je prakticky jedinou na toto téma vzniklou u nás.

Lékařům a lékařkám je už během studia kladeno na srdce, že je jejich povinností vzdělávat se celoživotně a mít přehled o novinkách v jejich poli. Realita je však jiná. Komu pak ale mají nebinární lidé důvěřovat, když většina odborníků a odbornic podle odborných doporučení nejedná a v lepším případě je dezinterpretuje, v tom horším zcela ignoruje? „Psychiatrička přišla pozdě, neomluvila se. Udělala narážku na moje prsa, prý co by za ně jiné daly, třeba i ona. Říkala, že evidentně nevím, co chci (bylo mi 50 a vím to o sobě asi od čtyř nebo pěti let) a že mě doporučí dál, jen když budu docházet na terapii,“ uvádí příklad Ari.

Sexuologie není jedinou odborností, se kterou se trans* lidé běžně setkávají. Vyjádření jejich kolegů a kolegyň z ranků vnitřního lékařství, endokrinologie, psychiatrie, klinické psychologie a jiných (v závislosti na přidružených diagnózách) jsou běžně požadovaným minimem pro zahájení hormonální léčby. Nepříjemný zážitek odtud má i Noe: „Za psychiatričkou jsem musel víckrát a bylo to komplikované. Přestože k ní chodím dlouhodobě, říkala, že potřebuje žádanku od sexuologa. Pak mi dala posudek nekompletní, který sexuologovi nestačil, a já si pak k němu vážil cestu přes celou republiku zbytečně.“

S náročnými situacemi se nebinární člověk může setkat i kdekoliv jinde ve zdravotnictví, jak zmiňuje Lee: „K tomu začít si vyřizovat oficiální změnu jména mě přiměla až psychiatrická hospitalizace, kde nerespektovali můj rod a říkali mi starým jménem.“ Saba zase líčí zkušenost člověka, kterému byl při narození přidělen ženský gender: „Na gynekologických prohlídkách je to hrozné. Raději bych tam nechodil. Používám svoje tělo jako muž. Je to totální stres, bolest, doktorku vždy prosím o použití malých zrcadel.“

V zahraničí již několik studií (včetně této) ukazuje, že zkušenosti nebinárních osob se zdravotnictvím jsou horší i oproti zbytku LGBTQ+ spektra. V Česku podobná studie zatím nevznikla, nedá se ale očekávat, že by situace byla výrazně lepší. I běžná návštěva praktického lékaře či lékařky nebo hospitalizace se může pro nebinární lidi stát složitější než pro zbytek populace. „Na oddělení jsem se setkalo s jedním velmi arogantním a transfobním psychiatrem. Jsem astmatik a on mi nutil na spaní léky, které na noc brát nemám. Nerespektoval moje zájmena, říkal, že tady nejsem na nějakým blbým plicním. Naštěstí jsem si rozhovory nahrálo a on byl následně vyhozen,” vzpomíná Mattie. Podobná diskriminace je selháním českého zdravotnického systému, který se jinak tváří, že chce pomoci všem.

Možnost být rozmanití

Důvody, proč se nebinární lidé rozhodnou vyhledat lékařskou (gender afirmativní) péči, jsou rozličné. Stejně tak se liší i jejich očekávání. Zájem mohou mít pouze o hormonální terapii a některé změny, které přináší – proměnu hlasu, ochlupení nebo distribuci tělesného tuku, a to třeba jen na omezenou dobu. Jedním příkladem je Sam. „V jednu chvíli mi změny, které mi hormony přinesly, prostě stačily. Nějakou dobu to tak bylo, teď se sexuoložkou probíráme, kdy je začnu užívat znovu, brání tomu ale jiné moje zdravotní problémy,“ popisuje.

Mohou také stát o některou z řady operací, které jsou genderově rozmanitým lidem k dispozici: takzvanou top surgery, tedy odstranění/zvětšení prsů, bottom surgery (odstranění dělohy/varlat, vytvoření umělé vulvy, vaginy či penisu), plastické výkony na obličeji, zmenšení ohryzku a další. Často jsou tyto chirurgické výkony nabízeny až po roce užívání hormonů, nebinární lidé o ně ale mohou stát i samostatně.

„Vždycky se mi líbilo, jak zní hlasy trans lidí. Bylo pro mě hodně důležité prožívání mého genderu během sexu. Přišel mi atraktivní sex mezi gay muži, s mým vlastním tělem mi to ale nepřišlo tak zajímavé,“ svěřuje se Noe. „Po hormonech se cítím jako novorozeně. Jsem emočně stabilnější, nepociťuji sezónní depresi a zklidnil se mi PMS.“

Nezřídka jsou slyšet hlasy morální paniky, že trans* lidé na sobě páchají nenávratné škody, aniž by si to pořádně rozmysleli. Tito lidé ale změny na svém těle podstupují zcela z vlastní vůle až poté, co byli informováni o možných nežádoucích efektech. Přístup k genderově afirmativní péči je pro trans* lidi zásadní a doslova život zachraňující. Podoba péče u nebinárních lidí může být proměnlivější, v žádném případě ale nejde o rozhodnutí, která by se činila ledabyle. 

V progresivních kruzích se začíná uplatňovat gender inkluzivní výchova, která umožňuje dětem a dospívajícím svobodně prozkoumávat vyjadřování vlastního genderu bez pocitu nátlaku. Podobnou svobodu je třeba dopřát i nebinárním lidem – svobodu zjistit, jaké to je mít určité maskulinní či femininní rysy a měnit svoje tělo dle vlastních představ.

„Někteří lidé prostě chtějí s genderem experimentovat, být gender freaks,“ uzavírá s úsměvem Noe.

Hledá se mladé sexuoložstvo!

„Zklamává mě, jak těžké je pro některé oddělit identitu člověka od toho, jak vypadá. Mrzí mě, že lidé nevnímají jako součást své politické povinnosti, aby představy o genderu bořili. Není to žádná esenciální identita, ale proměnlivá věc,“ objasňuje Noe. Co se tedy v naší společnosti a zdravotnickém systému musí změnit, aby se kvalita života nebinárních lidí zlepšila?

I cisgender lidé mohou ke zlepšení situace přispět vlastní informovaností, sdílením informací a svým každodenním chováním. Snaha o dekonstrukci genderu nekončí u kritiky tradičních mužských a ženských rolí – je to aktivní zvědomování si faktu, že prožívání genderu je mnohem rozmanitější, než se učilo ve školách v minulých dekádách. Je to nenechat se strhnout většinovou debatou a aktivně v ní vytvářet pro trans a nebinární lidi prostor. Někdy stojí mnoho trpělivosti nebinaritu vysvětlovat člověku, který s ní do styku nepřišel nebo se k ní staví s nedůvěrou. Je ale potřeba, aby debata probíhala a netvořily se izolované bubliny. 

Co se zdravotnictví týče, informovanost hraje rovněž klíčovou roli. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že trans* tématice je věnována během lékařského studia pozornost zcela okrajově a personál rozhodně není připraven na to, že by s takovými lidmi měl přicházet do styku. Nerespektování oslovení pak často začíná už v čekárně. Bylo by přitom snadné například do lékařské dokumentace zařadit pro preferované oslovení kolonku.

„Nejdůležitější teď je doplnit řady mladého sexuoložstva a psycholožstva. Není možné, aby například někdo ošetřoval jen určitou skupinu trans* osob, protože v jiných vidí ztracené mladé holky,“ podotýká Alex a Noe doplňuje: „Role lékařstva by neměla být gatekeeping. Nejsou tam od toho, aby oddělovali ‚zrno od plev‘. Člověk by jim neměl něco dokazovat, jejich úloha má být průvodcovská.“

Systém, ve kterém žijeme, má tendenci směrovat jedince, kteří vybočují, k přizpůsobení se očekávaným normám, tedy například k tomu, aby byli ekonomicky produktivní a přínosní pro stát. Transnormativní přístupy se snaží o totéž. Chtějí, aby se nebinární lidé vešli do dvou pohodlných kategorií. Nebinární lidé se ale vymazat nedají a budou dále usilovat jak o viditelnost, tak o přijetí – jak ke konci rozhovoru zdůrazňuje Saba, „v ideálním světě by to, jaký má kdo gender, nemělo znamenat o nic víc, než jestli je levák nebo pravák.“ 

Autorstvo je nebinární člověk a lékař. V článku jsou z důvodu zachování anonymity dotazovaných místy užita smyšlená jména.