Tichnoucí protesty

Gruzínci a Gruzínky dál protestují proti své vládě. Síla aktivního odporu nicméně není v zemi rozložena rovnoměrně, protože občanskou společnost v regionech lze snáze rozbíjet. Dění mimo Tbilisi je přitom pro pokračování demokratizačních procesů naprosto zásadní.

Koba stál na terase. V zahradě pod ním kokrhal kohout, soused totiž chová drůbež. Koba se rozpovídal o Rusku. Vzduchem znělo: „Putin durak!“ Ukrajince prohlašoval za hrdiny a Gruzíny za pohostinný, dobrý národ, který jestli zůstane bez Evropy, bude mu s Ruskem zle.

Východní soused pro Kobu znamená trh a lidi, tyhle dvě věci jsou v pořádku, ale ruská vláda se mu nelíbí.

Koba s ní sdílí jedině názor, který se Ukrajinci snaží poslední roky dostat ze všech postsocialistických a postsovětských hlav, totiž že Ukrajinci a Rusové jsou jeden bratrský národ. Nerozumí tomu, proč se vraždí. „Čeho Rusové dosáhli?“ ptá se Koba. „Ničeho,“ odpovídá si.

„Co chtějí Fico a Orbán získat podporou Ruska? Putin se na ně vykašle. Toho je potřeba potrestat. Jak to, že Stalin a Sovětský svaz zvládli porazit Hitlera? Jedna země a sedmadvacet států Evropské unie si neporadí s Ruskem?“ táže se vyzývavě.

Je pamětníkem sovětských poměrů. Pád impéria ho zastihl už jako dospělého člověka. Své vzpomínání verbalizuje emotivně, jeho hlas zesiluje. „Všechno bylo, lidé měli peníze, práci, dostávali byty. Po Stalinově smrti se situace začala horšit.“ O tom, že Američané dělali vše pro to, aby se Sovětský svaz rozpadl, Koba četl na internetu. Taky je přesvědčen, že světem vládnou Židé, Trockij šel špatnou cestou, Berija že hrál na sebe a Stalin se ho kvůli tomu zbavil. Lituje, že Vissarionovič nežil ještě dalších deset let. Koba v sobě má příběh o industrializaci a modernizaci, které prý se Sověty přišly, zadupávajíce do prachu vše, co jim v tom překáželo. Koba se domnívá, že Stalin Gruzii pozvedl, protože za bolševika se vymanila z feudálního systému. Svou řeč občas prošpikuje gruzínským „vajme“, tedy „jejda“, jako výraz soucitu s těmi, kdo ještě nepochopili, jak se točí svět.

Chce do Evropy a nechce Rusko. Teskní po SSSR. Stalina má za génia a fandí mladé generaci. Taky je ale přesvědčen, že v Evropě se hodně pracuje a na nic dalšího není čas. O Evropanech si myslí, že jsou otroci. Osobitý názor má i na sousední státy.

„Arméni jsou chytří, vždycky chtějí získat něco pro sebe,“ říká. Obraz proradného Arména, který chce přechytračit poctivého Gruzínce, není nepodobný antisemitským obrazům, jaké známe z prostoru střední Evropy.

„Ázerbájdžánci jsou jiní, bližší. Gruzíni s nimi mají dobré vztahy. Někteří žijí v Gruzii, a ačkoli to jsou muslimové, nejsou nebezpeční jako Íránci.“ Tam se ženy musí zahalovat a to se Kobovi nezamlouvá. Říká, že Gruzie už je dneska normální země, kde se každý může oblékat, jak chce, ale dřív to tak nebylo.

I tak má však v Kobových představách muž, který nevydělává dost, slabou autoritu. Svým přesvědčením redukuje ženu na majetku chtivou personu, která baží po manželových penězích, autě a pěkném oblečení. Muž je živitel rodiny, žena jejím pečovatelem a ozdobou.

Přeletělo letadlo, nedaleko je tbiliské letiště. Rusky se vydaly věšet prádlo a Koba jim po krátké rozmluvě slíbil, že se staví na návštěvu.

Podporovat Západ v Kobově pojetí nutně neznamená naplňovat všechna klišé, která si o Gruzii vyprávíme. Zamilovali jsme si příběh o lidu bránícímu se své vládě a Rusku. Umíme si ale připustit, že vidíme špatně? Občanskou společnost drtí vládní politika, ale kromě ní do velké míry i rezignovanost a opatrnost. Průzkumy mluví o podpoře evropské integrace, méně už o tom, že odhodlanost se čím dál víc projevuje zejména v pomyslné sovětské kuchyni.

Je to proto, že gruzínská angažovanost je centralizovaná. Hlasy mimo Tbilisi znějí osamoceně. Dlouhodobá redukce občanských aktivit na hlavní město nutně vede k následnému údivu nad tím, co se děje za jeho hranicemi. Mírní ho občanské iniciativy, které přežívají a vyjednávají si svou pozici vůči společnosti, vládě i zjednodušenému zahraničnímu vnímání.

Víc dokážu na svobodě

Nevědí, jestli je má vláda na mušce. Pokračují ve svých aktivitách, protože začínat od začátku by bylo složitější. Stejně tak nehodlají vyklidit prostor bez boje.

Po schodech nahoru a přes balkon do prostorného bytu, do útrob organizace, mě vede černovlasá mladá žena s živým, ale promyšleným vystupováním. Prověřili si mě. Než si někoho zvenčí pustí k tělu, snaží se proklepnout si, zda je to bezpečné. A pokud se jim návštěva nepozdává, zruší ji.

Marie tu pracuje zadarmo, stejně jako všichni ostatní. Přesto se o sobě dozvídá, že je zahraniční agentka financovaná zvenčí. „Vědí, že uzákonili, aby organizace jako naše žádnou takovou podporu mít nemohly,“ říká členka feministické organizace z Tbilisi a dodává, že už hodně organizací kvůli restriktivní legislativě skončilo.

Marie nechce odcházet za hranice. Dřív chodívala na protesty. Nyní se snaží být neviditelná a vypravuje se na ně jen tehdy, pokud dorazí víc lidí.

„Chápeš? Znám holku, která byla zadržena na dva dny kvůli stání na chodníku. Jestli ji zatknou znovu, půjde na rok do vězení. Samozřejmě že nikdo nechce jít sedět. Hodně lidí mělo heroické tendence, že půjdou do vězení za svoji zemi, ale já teď nějak nevidím důvod to dělat. Můžu být aktivnější a udělat víc práce, když budu na svobodě.“ Sedíme za stolem a já se snažím chápat strategii přežití.

„Věnuju se žurnalistice, působím v neziskovce a studovala jsem na Ilia State University. Všechny zákony jsou proti mně. Přesvědčují mě, že nejsem součástí této země a měla bych odejít. Právě proto je pro mě nesmírně důležité tady zůstat, a i kdybych šla studovat do zahraničí, chci se vrátit ještě lépe vybavená. Když všichni odejdou, budou to oni, kdo tu zůstane,“ vysvětluje odhodlaně. „Lidé si mysleli, že budou mít problém jen s neziskovkami a médii, ale teď jsme v roce 2026 a vidíme, že se to rozšířilo na více společenských vrstev. Začali s námi a pokračují dál,“ dodává.

Marie nicméně nerezignuje, navzdory pokutám či skutečnosti, že lidé jsou zatýkáni za stání na chodníku, navzdory tomu, že je v zemi přes sto politických vězňů, které se nedaří dostat ven. Vláda však ještě pořád nedrží veškerou moc, ač to tak může působit. Má jí ale už dost na to, aby dokázala společnost ochromit a uvrhnout ji do percepčního chaosu, v němž někteří nebudou věřit ani vlastním dětem.

Známe se

Mariin otec sleduje televizi, její státem řízené vysílání a další propagandistická média. Věří jim. Návraty domů pro ni proto znamenají čelit zpochybňování všeho, co zažila. Počtu protestujících, bití, mučení. „Situace vypadá na propagandistických kanálech úplně jinak,“ vysvětluje Marie. „Pro policisty jsme nepřátelé, kteří chtějí do Evropské unie. Oni netouží přímo po Rusku. Pamatují si předešlé války a je to pro ně nepřítel, ale zároveň mají pocit, že bychom se měli chovat tak, aby se Rusko nenaštvalo. Tím pádem bychom se neměli upomínat o svá práva.“

Tato polarizace prorůstá ze společnosti do těch nejužších mezilidských vztahů. „Těžko najdeš rodinu, která je celá protivládní nebo provládní. Je to mnohem víc rozrůzněné,“ vypráví s povzdechem Marie a dodává, že pokolení jejích rodičů a starší lidé mají větší tendenci věřit režimu.

„Jsme jiná generace, narozená v nezávislé Gruzii. Pro takzvanou vládu není úplně jednoduché nám zabránit, abychom přemýšleli o Evropě.“ Marie si zároveň uvědomuje, že bezmála čtyřmilionová země na Kavkaze není pupek světa a že geopolitika má na starosti i jiné otázky: „Myslím, že bychom neměli čekat jen na Evropu, ale pokračovat ve své práci uvnitř země. Měsíce jsme si mysleli, že nás Evropská unie zachrání, ale takhle to nefunguje.“

Ulicemi už neproudí davy, nikdo nepoužívá pyrotechniku. Protesty sice pokračují na denní bázi, ale už nejsou tak hlasité, takže ve výsledku nepřilákají tolik pozornosti. Západní média dávno upínají svou pozornost jinam.

„Abys mohla dělat hluk, musíš mít mentální, fyzické a finanční zdroje. Ale lidé už jsou dost unavení,“ popisuje Marie. Pokuty, zatýkání a ignorace vykonaly své.

Před pár měsíci si aktivistka říkala, že Gruzie zůstala sama. Nyní se snaží nikoho neobviňovat. „Mám radost z Arménie, jsou to naši sousedé, přátelé, ale trochu žárlím. Kvůli režimu by neměli být přehlíženi zdejší lidé. Pokouším se rozumět tomu, co dělají směrem k Arménii, ale myslím si, že tyto kroky nejsou úplně v pořádku, protože není dobré zaměřit se jen na jedno místo, jak to dělali i s Gruzií. Všechno se soustředilo na nás a o Arménii se nikdo zvlášť nezajímal. Měli by přemýšlet o celém Kavkaze a pomoct nám utvářet společný prostor pro Ázerbajdžán, Arménii a Gruzii, podobně jako tomu je v Pobaltí, které je silné společně. Myslím, že to byl evropský a americký problém, udělali chybu, když si mysleli, že budou podporovat Gruzii a všechno se vyřeší,“ popisuje kriticky.

Marie si jako teenagerka představovala lepší život z barvotiskových časopisů. Sny ještě neměly podobu abstraktních hodnot. A kdo tu ví, co je jejich obsahem? Není si jistá. Realitou nebývá rychlý přerod, ale zdlouhavá a urputná práce, jelikož vstup do Evropské unie není podle jejích slov záležitostí jednoho dokumentu.

Otázkou je, jak moc si to lidé uvědomují. Mladí vzhlížejí k Evropě s nekritickým očekáváním. Část starší generace zase žije nostalgií po Sovětském svazu, po době levného jídla a nalajnovaného života. Plní představu, jakou o nich mají jejich někdejší sovětští kolonizátoři. Podle ní Gruzínům stačí víno a jídlo, a když to budou mít, nebudou požadovat žádné další svobody.

Marie vypráví o starších lidech na vesnicích, kteří tráví své dny sledováním televize hlásající přesně to, co chce vláda. „Nejde to dostat z hlavy a je pak těžké poslouchat vlastní dceru. Říkám mu, že jsem tam byla a viděla to, a stejně tvrdí, že to není pravda,“ vrací se Marie zase k otci. Hodně lidí odmítá vidět, co se děje. Něco působí propaganda, něco lidské mozky, které se s děním okolo sebe jen snaží nějak srovnat.

„Gruzie je hrozně malá země, kde se všichni znají. Při prohlížení fotek titušek (najatých násilníků, kteří dělají špinavou práci za bezpečnostní složky) se hodně lidí zarazí, někoho zná. Tohle byl spolužák, tohle soused,“ říká Marie. Pravděpodobnost, že vás může na demonstraci mlátit někdo relativně blízký, není malá.

„Je trochu pozdě, my z neziskovek a opozice jsme v předchozích letech měli udělat víc. V této situaci jsme být nemuseli,“ zamýšlí se. „Byli bychom v ní, ale nebyla by tak vážná. Režim se postaral, posílali své lidi do vesnic. Řešili tam například problémy s elektřinou. Opozice s těmi lidmi ani nemluvila, bavila se s nimi jen příležitostně, což nestačí.“

Oslovit lidi v regionech je pro nevládní organizace momentálně složité kvůli výpadku financí, s nímž se neziskový sektor aktuálně potýká. Způsobila ho legislativní opatření současné vlády, která znemožnila financování ze zahraničí.

Regionální organizace sice mají blíž k místním, ale zase je nechrání bezpečnější anonymita a lepší zázemí, které nabízí Tbilisi.

Sám s tichou podporou

Město Dmanisi působí jako velká vesnice. Sesuté domy, krávy v zahradě a muži posedávající před domy či postávající u silnice. Pohřeb na kraji města. Starší generace tu nostalgicky vzpomíná na životní úroveň Sovětského svazu, na levné jídlo, stabilní práci a plyn zdarma. Doba, kdy Dmanisi mělo v porovnání s dneškem dvakrát tolik obyvatel. Dnes je to ospalé provinční město, které přišlo o svou někdejší prosperitu.

Žije rovněž následky sociálního inženýrství, kdy se po lavinové katastrofě ve Svanetii v roce 1987 vláda rozhodla přesídlit část tamního obyvatelstva do Dmanisi. Šlo o politický krok, jehož ústřední myšlenkou bylo „pogruzínštit“ oblast obývanou převážně Ázerbájdžánci.

Místní samospráva tehdy svanské mladíky informovala, že kromě zabíjení je povoleno původní obyvatelstvo jakkoli šikanovat. O Svanech zase před Ázerbájdžánci mluvili jako o násilných zvířatech, nevěřících pohanech. Než přišli Svanové, žili etničtí Gruzínci v okolních vesnicích, až pak se situace otočila. Ázerbájdžánci osídlili vesnice a do města se nastěhovali etničtí Gruzínci.

Předem znesvářené skupiny sestěhovali do jednoho místa. Důsledkem neporozumění byla velká bitka mezi znesvářenými tábory, které se v roce 1989 zúčastnilo celé město. Kvůli propuknuvšímu násilí pak mnozí příslušníci ázerbájdžánské menšiny opustili své domovy a odešli do Ázerbájdžánu. Dodnes v okolí nejsou etnicky smíšené vesnice a obě skupiny se v zásadě shodnou pouze v jedné věci: respektují autority kriminálního světa.

Jen Ázerbájdžánci jsou na tom hůř než Gruzínci. Nejsou tolik zapojeni do společenského života, jelikož je limituje neznalost gruzínštiny. Jsou chudší, a tedy i lépe manipulovatelní. V jejich obcích nejsou pořádné silnice, někteří nemají plyn ani elektřinu. Ne všechny vesnice mají přístup k pitné vodě. Používají dešťovku a vodu na pití vozí ze vzdálenějších obcí.

Jejich politické smýšlení se roky nemění, protože vždy hlasují pro vládu. Jsou pro tu, která zrovna drží moc.

Místo, kde mě vpouští Lashova manželka Veriko, vypadá zvenku jako staveniště, prázdný prostor zatemněný žaluziemi. Pletu se. Vcházíme do minimalisticky zařízené místnosti. V levé části je velký stůl s několika židlemi a na stropě dataprojektor. Vpravo stojí zelenými kachličkami obložený bar. Kulturní centrum vzniklo svépomocí a momentálně je zavřené.

Jeho zakladatel Lasha Chkgvimiani je herec, který se po škole vrátil do Dmanisi a stal se uměleckým vedoucím zdejšího Státního divadla. Po čtyřech letech se opět přihlásil do výběrového řízení, ale konkurz byl bez jakéhokoli vysvětlení zrušen. Jeho žádost byla zamítnuta s tím, že není schopen utvořit a udržet dobré komunikační vztahy s místní samosprávou.

Lasha připravoval i vystoupení, která byla kritická ke zdejším politickým strukturám, a tak jeho projekt, jediný v rámci řízení, vůbec nevzali v potaz. Funkci získal zcela náhodný člověk. Po této zkušenosti se Lasha rozhodl vytvořit alternativní kulturní scénu. Krátce ještě pracoval v sýrárně kousek od Dmanisi, než ho i odtud po dvou měsících vyhodili. Ač se podle holohlavého mladého muže s černým kloboučkem a zadumanou tváří majitel prezentoval jako silný, nezávislý a neovlivnitelný podnikatel, i on nakonec podlehl tlaku. Chtěl stavět, a kdyby si potížistu ponechal, už by nic nepostavil.

Lashovo kulturní centrum se potýká s nelibostí místní samosprávy, která dělá všechno pro to, aby zůstalo zavřené. Chce mít kontrolu nad lidmi i nad tím, co postují na sociálních sítích, na čem se podílejí. Nepřeje si, aby existovala podobná alternativní místa.

Divadelní kroužek, který Lasha organizoval pro mládež z 19 vesnic z okolí Dmanisi, zvládla místní samospráva po roce zničit. Žáci a studenti se začali bát.

V říjnu 2024 měla patnáctiletá dívka začít na hodině mluvit, ale místo toho se najednou rozbrečela. Jejímu otci totiž v práci řekli, že dcera musí přestat do divadelního kroužku docházet, jinak bude mít problémy v práci. Chtěla přestat. Matka navrhovala, že se uvidí po volbách. Když bude situace klidnější, bude moci pokračovat.

Lasha zažil desítky podobných případů. V roce 2024 se proto rozhodl přerušit všechny aktivity spjaté s kulturním centrem a zapojil se do protivládních protestů.

Ve zhruba třítisícovém městě vyšlo protestovat kolem 200 lidí, většinou členů politických stran, převážně z Národního hnutí a strany Lelo, které doplnilo zhruba deset společensky aktivních jedinců. Když přestali chodit straníci, nechali toho i ostatní. Lasha si myslí, že politicky aktivní jedinci se veřejných aktivit zdrželi, protože možná mají peníze z vládních grantů a kvůli svému vystupování by o ně mohli přijít. Jsme opět u kontroly společnosti.

Není, kdo by je zastoupil

Ačkoli Lasha během rozhovorů s místními nepotkal nikoho, kdo by netvrdil, že volby nebyly zfalšované nebo že bylo v pořádku rozehnat demonstranty v Tbilisi, na společenských náladách to nic nemění. Pár minut po rozhovoru lidé už zase pokračují ve svém zaběhlém životě. Všichni, s nimiž hovořil, souhlasili, že samospráva nefunguje dobře. Jenže stejní lidé mu pokládali otázku: „Kdo tedy, když ne oni?“ Nevěděl, co odpovídat.

Dokonce i sociální pracovníci a lidé z občanského sektoru pobývají raději v Tbilisi, protože zůstávat tady a být aktivní je velmi obtížné. Lasha si to může dovolit pouze díky podpoře rodiny. Bez zázemí se v regionech být nedá.

Lasha se cítí bezmocně, protože místo aby se za sebe společnost postavila, potichu vyčkává. A to je, jak tvrdí on, nejhorší věc, která se jí může stát. Jenže lidé volali po změně, nenašli ale odpověď na to, kdo by měl nynější establishment nahradit. Lasha říká, že dokud se neobjeví vhodná strana nebo politik, bude křik jen křikem a ničím jiným. Mladý umělec je přesvědčen, že opoziční strany by měly být aktivnější, působit přímo v regionech.

„Lidé chtějí dobře žít a oni by jim měli ukázat, přestože většina zdejších tomu nemusí rozumět, že když přijde vláda, která bude ctít hodnoty Evropské unie, už se nebudou muset bát, že přijdou o práci,“ zpřesňuje Lashův bratr Marien.

Pak ironicky popisuje, jak nedávno někteří představitelé opozice přijeli na místní tržiště a hlásali do megafonu, jaké tu jsou problémy. „Ale to zdejší vědí daleko lépe než oni. Tohle není řešení,“ říká udiveně.

Jediná věc, která podle něj dělá zdejším lidem starosti, je ztráta zaměstnání a příjmů. A jelikož se jim to nechce přiznat, předkládají místo toho různé zástupné argumenty. Bojují proti LGBT propagandě, za gruzínskou kulturu, za hodnoty. Těmito teoriemi je krmí provládní média. Dávají smysl lidem, kteří mají strach, že přijdou o zdroj obživy.

Lashova manželka Veriko je jediná ze všech učitelů, která veřejně kritizuje současnou situaci v zemi. Ostatní se bojí, že přijdou o práci. Když se baví mezi sebou, podporují ji, veřejně ovšem vůbec. Říká, že se může hádat, jak chce, ale nemá to žádné výsledky. Navrhovala do školy pozvat známého gruzínského spisovatele Davida Turashviliho, avšak učitelé ve škole jí to vymlouvali, protože autor je politicky aktivní a bývá spojován s opozičními stranami. Navrhovali pustit si televizi a podívat se, které spisovatele zvou, a pak některého oslovit. 

Když Lasha protestoval v centru Dmanisi a držel hladovku, nikdo z učitelů ani známých se tam neukázal. Lidé vám řeknou na rovinu: „Co nadělám sám, jeden člověk?“ A pak se vás zeptají: „Změnil jste něco? Vždyť jste byl sám,“ podotýká Marien.

„Ale jak můžete chtít po člověku, aby byl hrdina, když je závislý na 300 lari, které má z radnice? Není tady soukromý sektor,“ vyjmenovává Marien. Aktivní jedince se místní politici snaží mít pod kontrolou zastrašováním. Někdy chodí za těmi, kdo dostávají sociální dávky, a varují je, že jestli Lashovi lajknou post na sociálních sítích, seberou jim finanční podporu.

Vzory a naděje

Víra v to, že soudržnost představuje sílu proti vládě, už vyšuměla. Nemají ji místní ani nikdo další. Bratři se shodují, že se všechno změnilo v posledních třech nebo čtyřech letech. Myšlenka, že problémy ostatních nejsou moje problémy, se uchytila za vlády Gruzínského snu a poslední roky se čím dál agresivněji zahnizďuje mezi lidmi.

Kdyby Lasha komunitní místo otevřel, zdejší samospráva by ho možná i nechala na pokoji. Viděl podobné příklady lidí, kteří se také hodně účastnili protestů a pak si založili kavárnu, restauraci nebo něco podobného a nikdo jim neotravoval život ani se je nesnažil zničit. Lasha se pere s pro něj mnohem zákeřnější otázkou. Nehodlá se stát součástí narativu, který zpochybňuje důvody protivládního odporu. Nemíní dělat stafáž zdánlivé normalitě a být příkladem milosti politické reprezentace, která je dnes podmíněna poslušností a servilností, nikoli garantována občanskými právy. Lasha by se stal argumentačním nástrojem, který by potvrzoval, že se v zemi nic špatného neděje. Nechce jim dát šanci říkat: „Mohli jsme vám zavřít podnik, ale jsme shovívaví a neuděláme to. Mohli jsme zavřít vás, ale koukněte se, jste na svobodě, tak v čem je problém?“

Jedeme se podívat na pomník, který si nechal v přírodě na louce postavit ázerbájdžánský vor v zákoně, tedy nejvyšší představitel kriminálního světa v postsovětském prostoru. Marien upozorňuje na velkou budovu s oranžovým nádechem. Vypadá jako statek nebo objekt kolchozu. V dobách SSSR to bylo kino, kde se promítalo i třikrát denně.

Lasha řídí. Na nerovné a děravé cestě musí hodně zpomalovat, nadskakujeme, houpeme se a přejíždíme ze strany na stranu. Výmolům skoro není kam uhnout. Na vesnicích, kterými projíždíme, jsou prašné cesty. Podél krajnic vede žlutý plynovod. Některé domy jsou zchátralé, další se rozpadají. Přestože jsou obce etnicky monolitní, na první pohled není poznat, která je ázerbajdžánská a která gruzínská.

Do cesty se nám připlétají husy. U stolu v autobusové zastávce si pánové, jak jinak než v černém oblečení, hrají. Možná domino, možná šachy nebo něco úplně jiného. V hloučcích, které jsou k vidění na vesnicích i v Tbilisi, bývá do deseti chlapů, ženy nikdy. „Vždyť o tom birža je,“ dodává Marien. Birža vystihuje gruzínský patriarchát. Chlap, když dorazí domů z práce, chce si oddechnout. Žena na to nemá čas, protože dělá, co je potřeba.

Jsme na místě. Přes potok vede k louce zavěšený most. Houpe se, ale jinak vypadá stabilně. Na místě, kde se tyčí oslavný pomník ázerbájdžánského bosse podsvětí, se často shromažďují místní Ázerbájdžánci. Kriminálník je pro ně vzorem úspěchu, potvrzením, že ho může dosáhnout i člověk z chudých poměrů. Sice parchant, ale náš.

S podobným obdivem v této zemi hledí někteří lidé na Stalina – jako na muže z malé Gruzie, jehož zná celý svět, protože vyhrál válku a stál v čele SSSR. Marien říká, že kdo ho adoruje, musí být buď nevzdělaný, nebo úplný idiot.

Vzpomínám si, jak se se mnou dal v tbiliské tržnici kousek od autobusového nádraží Samgori do řeči starší pán. Zhruba sedmdesátiletý muž líčil, jak bylo za Sovětského svazu lépe, protože fungoval průmysl. Pánovi se světle modrýma očima, vpadlým spodním rtem a krátkými bílými vlasy se po těch časech stýskalo. Hrdě zmiňoval, že v ruském městě Dubna je pomník a na něm jméno: Lavrentij Berija. Takový tam údajně nikdy nebyl, zjišťuju později. Pán popsal Beriju jako Gruzína, jehož zásluhou se na Kavkaze poprvé začala dobývat ze země ropa. Šéfování NKVD, to jest sovětské tajné policii, kterou později nahradila KGB, dohled nad gulagy, Katyňský masakr a masové popravy nechal stranou. Sedáme do auta. Lasha zůstává pořád stejně zamyšlený. Hledá, jak dál v zemi, kde si téměř všichni přejí to samé, ale ne každý má vůli a sílu pro to udělat víc než tiše souhlasit.

Autorka je novinářka

Jméno Marie bylo z bezpečnostních důvodů změněno, její totožnost ale autorka/redakce zná

Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES - novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.