Krvavá ropa: fosilní prokletí a politické násilí
Kapitál
Fakt, že země bohaté na přírodní zdroje často nedokážou své bohatství proměnit v ekonomický růst a společenský rozvoj, je dobře známý. Tomuto jevu se říká „prokletí přírodních zdrojů“ nebo také „paradox hojnosti“ a již desítky let jej zkoumají ekonomové a sociální vědci.
Fakt, že země bohaté na přírodní zdroje často nedokážou své bohatství proměnit v ekonomický růst a společenský rozvoj, je dobře známý. Tomuto jevu se říká „prokletí přírodních zdrojů“ nebo také „paradox hojnosti“ a již desítky let jej zkoumají ekonomové a sociální vědci. Jejich výzkum ukazuje, že nerostné bohatství – fosilní paliva, minerály a další cenné suroviny – často koexistuje s nízkým ekonomickým růstem, korupcí, autoritářstvím a v některých případech i občanskými válkami. Zisky z těžby a prodeje surovin si rozdělí vládnoucí elity, oligarchie, zahraniční těžební průmysl nebo je kontrolují ozbrojené skupiny – zatímco běžní lidé čelí chudobě, útlaku a nedostatku rozvoje.
Existuje mnoho příkladů zemí postižených tímto paradoxem hojnosti – například Nigérie, Angola, Jižní Súdán, Venezuela, Rovníková Guinea, Saúdská Arábie, Turkmenistán, Ázerbájdžán či Myanmar. Demokratická republika Kongo, země mimořádně bohatá na nerostné suroviny, je dalším učebnicovým příkladem. Kobalt z jejích zásob, největších na světě, je obsažen v zařízeních používaných po celém světě, třeba v chytrých telefonech nebo elektroautech. Přesto má tato země jeden z nejnižších indexů lidského rozvoje (HDI) na světě a potýká se s vysokou dětskou úmrtností, podvýživou a nízkou očekávanou délkou života. Těžba kobaltu je spojena s násilím, nucenou a dětskou prací, vykořisťováním a nebezpečnými pracovními podmínkami a také s degradací životního prostředí.
Ropná kletba
Prokletí přírodních zdrojů má typické projevy v případě fosilních paliv, zejména ropy. Ropa patří na globálním trhu mezi nejcennější komodity. Generuje mimořádně vysoké a koncentrované příjmy v zemích, které mají velké zásoby této suroviny – v tzv. petrostátech. Výnosy z těžby a prodeje ropy snižují závislost vlád na zdanění a tím i potřebu zodpovídat se občanům. Vlády v petrostátech snadno podlehnou pokušení tento lukrativní průmysl kontrolovat a použít zisky k upevnění moci, odstranění systému brzd a rovnováh, potlačení občanských práv a svobod a eliminaci opozice. Výsledkem je „petrokracie“ – autokratická vláda založená na ropném bohatství.
Autokratické ropné prokletí, podmnožina širšího problému paradoxu hojnosti, není nijak ojedinělý jev. Pohled na geopolitickou mapu ukazuje, že tato surovina je ve značné míře kontrolována nedemokratickými režimy a diktátory, lépe řečeno despotickými královskými rodinami. Ano, existuje několik demokratických producentů ropy – například Spojené státy, Kanada a Norsko. Nicméně sedm z deseti největších producentů ropy je klasifikováno organizací Freedom House jako nesvobodné země: Saúdská Arábie, Rusko, Čína, Irák, Írán, Spojené arabské emiráty a Kuvajt. V oblasti Perského zálivu, kde najdeme přibližně dvě třetiny světových zásob ropy a třetinu zásob zemního plynu, se nacházejí převážně monarchické petrostáty, ve kterých nevolené a neodvolatelné královské dynastie kontrolují ekonomiky zcela závislé na ropě a využívají příjmy z ropy k sebeobohacování, zatímco obyvatelstvo těchto zemí žije v totální nesvobodě.
Saúdská Arábie má druhé největší zásoby ropy na světě a po desetiletí byla největším producentem ropy, dokud ji nepředstihly Spojené státy. Jde o absolutní monarchii bez voleb, bez dělby moci, bez politických práv a občanských svobod, bez možnosti politické opozice. Saúdská společnost se vyznačuje také rozsáhlou diskriminací žen a vykořisťováním pracovní síly. Královská rodina Saúdů fakticky zachází s ropným bohatstvím země jako se svým soukromým majetkem. Je majoritním akcionářem společnosti Saudi Aramco, státní ropné společnosti, jejíž tržní hodnota momentálně činí přibližně 1,7 bilionu amerických dolarů, což je více než hodnota koncernů jako Amazon, Meta nebo Tesla. V roce 2025 vyplatila Aramco více než 85 miliard dolarů na dividendách svým vlastníkům – saúdské vládě kontrolované královskou rodinou, která drží 81,5 procenta společnosti.
Turkmenistán, Ázerbájdžán, Írán a Venezuela jsou dalšími příklady zemí s významným fosilním bohatstvím a vysoce autoritářskými režimy. V Africe postihuje ropné prokletí Libyi, Angolu, Alžírsko, Gabon a Rovníkovou Guineu, zemi, kde již od roku 1979 vládne prezident Teodoro Obiang, který uchvátil moc státním převratem a udržuje si ji díky ropnému bohatství, které využívá výhradně k obohacení své rodiny. Jeho syn Teodoro Nguema Obiang Mangue, viceprezident Rovníkové Guineje, odvedl ze státní kasy stovky milionů dolarů, které použil na absurdně luxusní spotřebu jako nákupy nemovitostí v Malibu a Paříži, osobních předmětů Michaela Jacksona, udržování flotily luxusních aut a pronájmy jachet. Ve většině těchto států nejsou volby ani svobodné, ani spravedlivé, politická práva a občanské svobody de facto neexistují, opozice je potlačována bezpečnostními složkami a menšiny nebo migranti čelí systematické diskriminaci. Ropa a další fosilní zdroje jsou zcela kontrolovány vládnoucími elitami a neprůhlednými sítěmi loajalistů, prostředníků a oligarchů schovaných za státními podniky. Klíčové prvky správy ropného bohatství – udělování koncesí, vyjednávání smluv se zahraničními firmami a rozdělování příjmů – probíhají zcela netransparentně a bez veřejné kontroly. Ropné bohatství není zdroj společenské prosperity, ale klíčový pilíř zkorumpované a autoritářské moci.
Krvavá ropa a politické násilí
Politický teoretik Leif Wenar ve své knize Blood Oil: Tyrants, Violence and the Rules that Run the World označuje ropu, která financuje diktatury, jako „krvavou ropu“. Tento termín odkazuje na „krvavé diamanty“, tedy diamanty pocházející z dolů kontrolovaných rebely a militaristickými skupinami, které dohlížejí na jejich těžbu i obchod a výnosy využívají k financování násilí proti civilistům a vládám v zemích jako Sierra Leone, Angola, Pobřeží slonoviny či Demokratická republika Kongo. Tyto diamanty jsou „krvavé“, protože jejich těžba a obchod jsou spojeny s násilím – terorem vůči civilistům, brutální kontrolou dolů a nucenou a dětskou prací.
Stejně jako diamanty může být i ropa pošpiněna násilím. V petrokraciích popsaných výše funguje jako klíčový zdroj moci, který umožňuje vícero forem násilí – politické násilí ve formě represe, sledování, věznění a potlačování opozice, strukturální násilí, které se projevuje chudobou, nerovností, diskriminací a neexistujícími sociálními službami, sociální a environmentální násilí v podobě vykořisťování, nebezpečných pracovních podmínek, toxického znečištění, environmentální degradace a zrychlování klimatické změny. Může se projevovat i jako vojenské násilí v podobě válek a zahraničních vojenských intervencí financovaných z příjmů z fosilních paliv.
V současné době tuto konstelaci nejlépe ztělesňuje Rusko. Rusko je největší země světa a disponuje obrovským fosilním i dalším nerostným bohatstvím. Ropa, plyn a uhlí patří mezi jeho hlavní exportní komodity. Příjmy z těchto sektorů tvoří v posledním desetiletí přibližně 30–50 procent federálního rozpočtu, což z nich činí nejdůležitější zdroj příjmů Kremlu. Tyto příjmy po léta podporují autoritářský režim Vladimira Putina. Dnes patří Rusko mezi nejméně svobodné země světa. Neexistuje nezávislá justice, svobodné volby ani svobodná média, politická práva existují jen na papíře a opozice končí v pracovních koloniích. Ekonomika je založena na centralizovaném a netransparentním rozdělování zdrojů, peněz a privilegií mezi nomenklaturu a oligarchy, kteří mají přístup k příležitostem výměnou za loajalitu k Putinovu režimu.
Ruská fosilní paliva financují také válečné a koloniální násilí za hranicemi Ruska. Po desetiletí Rusko ilegálně zasahuje do vnitřních záležitostí jiných zemí, ať už vojenskou silou, tajnými operacemi, podporou separatistů, nasazováním žoldnéřů, vměšováním se do voleb, kyberútoky, dezinformačními kampaněmi, nebo ekonomickým nátlakem. V roce 2022 spustilo nelegální a nevyprovokovanou vojenskou invazi na Ukrajinu, kterou již pátým rokem terorizuje bombardováním měst a energetické infrastruktury, zabíjením, vězněním a mučením vojáků, únosy dětí z okupovaných území a dalšími četnými formami násilí. Toto válečné násilí jde ruku v ruce s politickou represí doma, kde cenzura, propaganda a kriminalizace disentu určují, co lze říkat a vědět o válce na Ukrajině. Ruský válečný aparát je do značné míry financován z výnosů z exportu ropy a plynu, které i přes mezinárodní sankce zůstávají klíčovým zdrojem příjmů Kremlu. Ruská ropa a plyn jsou momentálně nejkrvavějšími fosilními palivy na světě. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj zcela oprávněně a opakovaně označil ruské příjmy z ropy a plynu za „krvavé peníze“.
Krev a krádež – nespravedlnost udržovaná obchodem
Hlavními oběťmi krvavé ropy jsou obyvatelé autokratických petrostátů. Nejenže žijí v nesvobodných společnostech, ale nemají žádný ekonomický užitek ze svého kolektivního bohatství. Jak správně poukázal Leif Wenar, petrokraté porušují nejen lidská práva, ale i kolektivní vlastnická práva obyvatel na přírodní zdroje. Toto kolektivní právo je pevně zakotveno v mezinárodním právu, včetně Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Článek 1 obou paktů říká, že všechny národy mají právo na sebeurčení a že všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím a zdroji. Kolektivní vlastnictví přírodního bohatství je zakotveno také v mnoha národních ústavách a znamená, že občané mají nejen právo na prospěch ze svého nerostného bohatství, ale i právo podílet se na rozhodování o jeho využívání.
Ropa z nesvobodných a zkorumpovaných režimů je tedy nejen krvavou komoditou, ale i ukradeným statkem. Klíčový problém spočívá v tom, že tato nespravedlnost – násilí a krádež – je udržována mechanismy a pravidly globálního obchodu. Na jedné straně jsou státy, které prodávají své přírodní zdroje bez ohledu na to, zda jejich vlády respektují minimální standardy lidských práv a politické legitimity. Na druhé straně jsou kupci – státy a firmy, které svými nákupy fakticky financují petrokraty a podporují skrz obrovské finanční toky jejich schopnost udržet moc. Ačkoli jen málokdo chce tyto přímé vazby vidět a pojmenovat, jsou zcela zjevné a bohužel tragické pro lidi žijící v nesvobodných petrokraciích.
Rozsah morálně kompromitovaného, nečistého globálního obchodu s ropou je zarážející. Evropská unie po desetiletí dováží ropu z autoritářských zemí, jako je Saúdská Arábie, Rusko nebo Libye, a plyn z Ruska, Alžírska a Ázerbájdžánu. Africké petrostáty jako Nigérie, Rovníková Guinea a Angola dodávají ropu Číně, Indii a samozřejmě i EU. Po ruské anexi Krymu v roce 2014 Evropa pokračovala v dovozu ruského plynu a ropy, hlavně z důvodu ceny, strukturální závislosti a víry v postupnou liberalizaci Ruska prostřednictvím obchodních vztahů. Těsně před invazí na Ukrajinu v roce 2022 pocházelo 40 procent plynu dováženého do EU, asi čtvrtina ropy a téměř polovina uhlí z Ruska, navzdory rostoucí represi a agresi vůči sousedům.
Utopie čistého obchodu
Kritičtí teoretici a myslitelé globální spravedlnosti tvrdí, že existuje morální povinnost a požadavek spravedlnosti neobchodovat s ukradeným či násilím zatíženým zbožím. Myslitelé jako Thomas Pogge, Leif Wenar nebo Shmuel Nili navrhli celou řadu reforem „čistého obchodu“. Wenar například prosazuje, aby demokratické a lidská práva podporující státy přijaly legislativu omezující obchod s režimy, které nesplňují minimální standardy politické legitimity a občanské svobody. Embarga na dovoz přírodních zdrojů z diktatur a jiných autokratických režimů by měly doplnit schémata jako certifikace zdrojů (podobně jako Kimberley Process certifikuje „čisté diamanty“), omezení přístupu na finanční trhy a k bankovním službám a další obchodní nástroje, jako jsou cla a sankce na ty, kdo s despoty obchodují.
Reformy s cílem sladit globální obchod se základními etickými principy lidských práv a politické legitimity zůstávají nicméně tragicky ojedinělé a obtížně prosaditelné. Existuje již zmíněny Kimberleyský proces či direktiva EU, která zavazuje evropské firmy vyhýbat se takzvaným konfliktním minerálům. Po ruské invazi na Ukrajinu Evropská unie postupně snížila svou závislost na ruských fosilních palivech v procesu, který byl motivován morálními důvody, ale více obavami o cenovou stabilitu a energetickou bezpečnost. Tyto obavy jsou samozřejmě důležité. Nicméně argument, že demokratické společnosti by neměly nakupovat krvavá a ukradená fosilní paliva, platí dál. Pokud příjmy z přírodních zdrojů podporují represivní moc a násilí, je požadavkem spravedlnosti takové obchodní vazby neudržovat. Je toto utopická vize transformace globálního obchodu? Možná, ale zůstává jedním z nejvýznamnějších morálních projektů dnešní globální éry.
Text vznikol s podporou Friedrich Ebert Stiftung, zastúpenie v Slovenskej republike