Vystěhujte se ve jménu Izraele: Libanonci jsou vystaveni příkazům okupující mocnosti

Izraelská armáda  znovu zintenzivňuje bombardování Libanonu a přibývá zpráv o tisících lidí, kteří museli opustit své domovy. Jak tyto vysídlovací příkazy fungují v praxi a co znamenají pro ty, jichž se týkají?

„Náš dům je fuč,“ píše mi začátkem července Hussein, pětatřicetiletý programátor z Týrosu. Jedno z největších měst v Libanonu je oblíbené pro své pláže, bary a pro svou historii sahající do třetího tisíciletí před naším letopočtem. 

V posledních dnech je město vystaveno intenzivnímu izraelskému bombardování, které kromě ztrát na životech a ohrožení významných památek zdevastovalo i dům, v němž Hussein vyrůstal. Jeho rodina byla v posledních měsících už několikrát vysídlena, a tak má zkušenosti s nejrůznějšími vysídlovacími příkazy.

I přesto, že narativ o izraelské armádě jako nejmorálnější armádě světa začíná v západních médiích po třech letech genocidy lehce oslabovat, prezentování vysídlovacích příkazů jako humánního kroku je stále přítomné. Panuje všeobecná představa, že civilisté získávají od izraelských autorit varování, díky němuž mají šanci oblast bezpečně opustit. To však zdaleka neodpovídá realitě.

Někdy příkaz přichází jen několik minut před útokem, jindy zase po jeho vydání k žádnému útoku nedojde. Mnoho budov je také srovnáno se zemí bez jakéhokoli varování. Co tedy znamená takový příkaz dostat a jakých forem nabývá?

Typologie vyhnání z domova

Vysídlovací příkazy mají formálně oporu v mezinárodním humanitárním právu, konkrétně v požadavku varovat civilní obyvatelstvo před úderem. Varování však musí být účinné – tedy včasné a jasné. Human Rights Watch upozorňuje, že varování, po němž civilisté nemají kam odejít, účinné jednoduše není a útočníka nezbavuje zodpovědnosti za jejich ochranu. 

Izraelské příkazy žádnou z těchto podmínek spolehlivě nesplňují. Oxfam zjistil, že obyvatelům ponechávaly zpravidla jen 15–45 minut na opuštění domova a přímým varováním bylo doprovázeno pouhých 3,5 procent útoků. Příkazy tak plní spíše rétorickou funkci: přesouvají zodpovědnost na ty, kdo „neuposlechli“, a odvádějí pozornost od skutečnosti, že okupující entita nemá právo lidem nařizovat, kde se smějí ve vlastní zemi nacházet. 

Ze všech forem, jichž vysídlovací příkazy nabývají, jsou ty vydávané za bílého dne s dostatečným předstihem nejméně běžné. „To jen zdůrazňuje jejich hlavní funkci, jsou především na efekt,“ vysvětluje Maroun, pracovník mezinárodní humanitární organizace. Při takových útocích bývá zpravidla srovnána se zemí celá budova. 

„Lidé dostanou dost času odejít, přijedou novinářské týmy s kamerami a pak dojde k silné explozi,“ popisuje třicetiletý muž. „Izrael tak vysílá mezinárodnímu společenství zprávu, že civilisty varuje, a místním demonstruje svou ničivou sílu.“ Maroun, který strávil několik týdnů v Gaze, sdílí obavu, že postupy, jež si izraelská armáda (Israel Defense Forces – IDF) otestovala tam, nyní stále častěji pozoruje v Libanonu.

Jedním z posledních takových případů byla demolice budovy v centrálním Bejrútu v polovině března. Majitelem jednoho z bytů byl Haytham Kaafarani, americko-libanonský profesor chirurgie na Harvardu. Ten se nechal slyšet, že je surreálné sledovat, jak byt, který sedm let splácel, aby jej mohly využívat jeho děti, IDF proměnila v trosky americkými zbraněmi, za něž platí ze svých daní.

Převážná většina příkazů přichází uprostřed noci. Špatně čitelné mapy, z nichž lidé musí vyluštit, zda se týkají jejich budovy, jsou zveřejňovány na sociálních sítích izraelských tiskových mluvčích a odtud se šíří libanonskými zpravodajskými kanály a skupinovými chaty. Na začátku války lidé v některých domácnostech drželi hlídky, kdo bude sledovat nová oznámení – nyní spíše spoléhají na výstřely do vzduchu, které se rozléhají ulicemi ve snaze obyvatele probudit.

Ti se pak mohou podívat na zprávy a zjistit, zda mají na opuštění domu čtvrt hodiny, nebo výjimečně až tři. V každém případě není čas vzít si vše potřebné, delší lhůta však alespoň umožní evakuovat lidi s tělesným postižením nebo sníženou pohyblivostí. Lidé tak někdy vyběhnou z domu v pyžamech, vzdálí se dostatečně daleko, sledují dopadající bomby – a když z jejich domu něco zbyde, vrátí se do postele.

Příkazy bez hranic

Od poslední eskalace jsou stále běžnější vysídlovací příkazy zahrnující celá města nebo regiony – právě jedna z taktik, které mezinárodní společenství akceptovalo v Gaze. Rychlost, s níž byly od začátku března zveřejňovány mapy, na nichž pod červenou barvou postupně mizely celé kusy země, mezi lidmi vyvolala paniku. 

V tuto chvíli by se měly týkat podstatné části jižního Libanonu a jižního Bejrútu. Postupně k nim přibývají další vesnice – jak na jihu, tak v údolí Bikáa. Příkazy pro celé vesnice IDF podle dostupných svědectví nejčastěji oznamuje přímým kontaktem s místními institucemi, jako jsou starostové vesnic, nebo prostřednictvím humanitárních organizací, například Červeného kříže.

To jen prohlubuje nejasnosti spojené s plošnými vysídlovacími příkazy, které jsou vydávány opakovaně, avšak bez jakéhokoli časového ohraničení. Slouží tak především k šíření teroru a zároveň k legitimizaci etnického čištění. Příslušníci IDF se totiž někdy nechají slyšet, že na danou oblast přece vydali příkaz, a proto zavraždění civilisté pravděpodobně měli vazby na teroristy.

V rámci oblastí, již v minulosti označených v rámci plošných vysídlovacích příkazů jako terč útoku, se někdy objeví i oznámení týkající se konkrétních budov – jako tomu bylo i v případě Hussainova domu. 

„Dobrý den, tady IDF“

Hussein se svou rodinou opustil rodný Týros ještě předtím, než byl na mapě zvýrazněn červenou barvou. „Lidé už mají zkušenosti, vědí, jak s námi okupanti komunikují, i mimo oficiální kanály,“ začíná vyprávět Hussein, který se přestěhoval za prací do Bejrútu – když však 2. dubna začala nová vlna eskalace, byl zrovna na návštěvě na jihu.

„Hned první den srovnali se zemí budovu v centru města, a tak jsem věděl, že tentokrát začíná něco velkého,“ popisuje zmiňovanou neoficiální komunikaci IDF.

Jeho rodina se rozhodla uprchnout do hlavního města, stejně jako tisíce dalších, což vedlo k naprostému zablokování všech silnic. Lidé na osmdesátikilometrové trase trávili více než deset hodin. Rodina tedy počkala až do čtvrtého dne.  

„Všichni jsme věděli, že během té doby můžeme umřít i že je to možná naposledy, co svůj dům vidíme,“ komentuje Hussein začátek cesty, na kterou si do malého auta sbalili jen to nejnutnější. 

Po několika relativně klidných dnech v Bejrútu zazvonil telefon a na druhé straně se ozvalo: „Tady IDF, víme, kde se nyní nacházíte…“ a jeho otec následně zavěsil. Z telefonátu, který interpretovali jako příkaz k vysídlení, nebylo zřejmé, zda se týkal jejich jižního či bejrútského domova, rozhodli se proto raději znovu sbalit a vydat se dále na sever. 

„Teď už víme, že to byl nejspíš bot, ale nechtěli jsme nic riskovat,“ odkazuje Hussein k technologii používané IDF, která za účelem šíření paniky ve společnosti volá na náhodná libanonská telefonní čísla patřící civilistům, ale někdy i institucím, jako je hraniční přechod se Sýrií. 

Po třech měsících vysídlení nemohl Hussein 1. června v noci spát, když o půl čtvrté ráno na jednom ze zpravodajských kanálů uviděl mapu, na níž byl v červeném obdélníku zakreslen jejich dům v Týrosu. O tři hodiny později došlo k útoku.

„Bylo to zásadní místo pro hodně lidí,“ vzpomíná Hussein, jemuž po celý následující den volali přátelé z dětství a plakali. 

„S rodinou jsme se jen společně pomodlili a dívali se na staré fotky,“ dodává potom. „Musíme to přijmout, je to cena za život vedle okupační mocnosti.“

Velmi rychle se jim podařilo sehnat nový byt v drúzské horské oblasti nad Bejrútem, kde se pokusí začít nový život. 

Kdy se budeme moci vrátit domů?

Tuto otázku si klade více než milion a půl zasažených lidí. Protože příkazy nemají žádný časový rámec, ti, kdo před bombardováním uprchli do měst na severu, neviděli své domovy již několik měsíců. Lidé vysídlení z jižního předměstí Bejrútu, kteří zůstávají v jiných částech města, měli v posledních týdnech možnost své domovy krátce navštívit – pokud stále stojí, zalít květiny a vzít si letní oblečení, protože počasí se od doby jejich útěku výrazně změnilo. Z úplného návratu má však mnoho z nich obavy, a tak často dále přebývají na podlahách škol, které tak zůstávají mimo provoz. 

Ti, kdo se nemuseli uchýlit do nouzových veřejných ubytovacích zařízení, zůstávají často u svých rodin, což po několika intenzivních měsících začíná způsobovat osobní konflikty. Někteří mladí lidé, kteří se z rodinných domů do hlavního města přestěhovali mimo jiné kvůli odlišnému životnímu stylu, to s humorem označují za druhou válečnou frontu.

„Pořád mě jenom krmí,“ říká podrážděně třicetiletá filmařka Samar o své matce. Zároveň dodává, že v kontextu všeho ví, že jde o směšný problém, a je šťastná, že jsou všichni naživu. „Vždycky když se na tři vteřiny začnu soustředit na práci, přijde a nabízí mi něco k jídlu,“ popisuje narůstající frustraci, která vyplývá ze společného žití v malém bytě – o to víc, že se snaží pracovat více, aby nahradila příjmy, o něž část rodiny v souvislosti s válkou přišla.

Kdy se bude moci vrátit ke svému životu, neví ani Adnan. Pětačtyřicetiletý výzkumník se svou ženou a dvěma dětmi opustil Týros během prvních dnů obnovené eskalace násilí. V polovině března spolu pijeme pivo uprostřed překrásné zahrady u domku patřícího jejich rodinné známé, která je ve vesnici v severním Libanonu přijala pod svou střechu. „Máme obrovské štěstí,“ rozhlíží se okolo. „Mám jenom obavy o děti, které jsou vytržené ze svého prostředí a chybějí jim kamarádi.“ 

Jeho žena chodí okolo nás a odstřihuje řízky rostlin. „Jestli se budeme mít kam vrátit, určitě tam bude zase všechno mrtvé, tak chci být tentokrát připravená,“ vzpomíná, jak po návratu domů po vyhlášení příměří na konci roku 2024 našla svou roky pěstovanou džungli suchou.

Období, jež následovalo, málokdo v Libanonu označí jinak než jako falešné příměří. Během něj pokračovaly útoky na jižní regiony a byla udržována okupace několika vesnic. O současném příměří se lidé vyjadřují spíše jako o příměří pro Bejrút. Zatímco se centrální vládě daří vyjednávat, že hlavní město zůstává v posledním měsíci ušetřeno přímých útoků, okupační aktivita na jihu dosud nebyla intenzivnější.

Během falešného příměří lidé sečetli, kolikrát Izrael příměří porušil, a číslo se vyšplhalo na více než patnáct tisíc případů. Pro současnou situaci však pouhé poukazování na nedodržování příměří přestává být dostatečné. Příhodnější by bylo uvažovat tak, že rámec příměří dává Izraeli prostor soustředit se na pozemní okupaci. Zabrána již byla podstatná část jihu, včetně performativního obsazení křižácké pevnosti Beaufort. I přesto došlo 4. června k dalšímu prodloužení příměří mezi Libanonem a představiteli státu Izrael. Intenzivní bombardování od té doby pokračuje a v době dokončování tohoto textu přicházejí zprávy o útoku na Bejrút – jemuž, jako obvykle, nepředcházelo žádné varování.

Autorka je doktorandkou antropologie působící v Libanonu.

Text vznikol s podporou nadácie Rosa Luxemburg Stiftung, so zastúpením v Českej republike. Za obsah je plne zodpovedný vydavateľ; postoje prezentované v texte nemusia nutne predstavovať stanovisko nadácie.