Jak Izrael okupuje nebe. Zvuk může terorizovat populaci, ale také usvědčit pachatele válečných zločinů

Bzzz, hučel mi nad hlavou izraelský dron, když jsem šla na konci loňského roku do centra umění v Bejrútu na konferenci o sonických investigacích. Sledovací dron je těžké zahlédnout, létá většinou hodně vysoko. Ve dnech, kdy je nad městem přítomný, ho ale slyší všichni v okolí. Tehdy to byly zhruba dva dny v týdnu. 

Výbuchy se odrážely od budov a přicházely z různých směrů. Nebylo možné určit, jak daleko nebo blízko se nachází nebezpečí. Tato akustická dezorientace zvyšuje pocit zranitelnosti.

O válce se na konci minulého roku mluvilo s očekáváním toho, kdy přijde znovu. Někdo ji čekal hned po novém roce, ve větším rozsahu se obnovila nakonec na začátku března. Pro obyvatele jižního Libanonu šlo ale spíš o zvýšení její intenzity – od roku 2024 tam totiž válka nikdy pořádně neskončila. Izrael v listopadu 2024 sice formálně uzavřel příměří, pravidelně ho ale porušoval. Během bombardování zejména jihu Libanonu zabil nejméně 300 lidí.

V neděli 1. března to bylo poprvé, co Hizballáh vypálil rakety na sionistický stát po zabití ajatolláha Alího Chameneího v Íránu. Izrael od té doby vydal evakuační rozkazy všem vesnicím a městům jižně od řeky Litany a jižní části Bejrútu a zahájil pozemní invazi. Podle OSN tak odsunul téměř 700 tisíc lidí a zabil 84 dětí.

Izraelská šikana zvukem 

„Temnota jí s námi. Strach a úzkost jedí s námi. Neznámo jí s námi. F16 jedí s námi. Drony a jejich operátoři někde v Izraeli jedí s námi,“ píše palestinský autor Atef Abu Saif v knize Dron jí se mnou (The Drone Eats With Me), kterou napsal během války v Gaze v roce 2014. Během současné genocidy zvukový dopad války dosáhl nových rozměrů. Izraelské drony vytvořily permanentní zvukovou krajinu, která se stala součástí každodenního života.

Inzerce

Gazané a Gazanky neustálý zvuk nazývají zanana. Hučení dronů inspirovalo i tento dnes už světový hit, který vznikl během genocidy a od té doby už ho předělalo nespočet hudebníků a hudebnic. Obyvatelé a obyvatelky Gazy natáčeli v obdobích tzv. příměří humorná videa o tom, jak najednou bez neustálého zvuku dronů nemohou usnout. 

Zvuk má unikátní vlastnost: nelze se mu vyhnout. Můžeme zavřít oči, ale nemůžeme přestat slyšet. Zvuk proniká zdmi, tělem i nervovým systémem. Vibrace procházejí hmotou. Poslech je nedobrovolný. Právě tato vlastnost činí ze zvuku ideální nástroj atmosférické okupace. Izraelská vojenská letadla narušila libanonský vzdušný prostor za posledních 16 let celkem víc než 22 tisíckrát. Web AirPressure.info tyto incidenty poprvé shromáždil do veřejně přístupné, interaktivní databáze, která umožňuje sledovat rozsah těchto porušení. Od roku 2007 bylo zaznamenáno 8 297 stíhaček a 13 203 bezpilotních letounů, přičemž jednotlivé lety trvaly v průměru 3 hodiny a 17 minut. Celková doba jejich přítomnosti ve vzduchu odpovídá 3 114 dnům, tedy asi 8,5 roku nepřetržité okupace oblohy. Neustálý hluk letadel a dronů vytváří v Libanonu atmosféru nejistoty a strachu, protože hrozba leteckého útoku je pro obyvatele každodenní realitou.

Jako v Gaze i v Libanonu hledají lidé cestu, jak se zvukové šikaně vzepřít. Libanonský teenager provozuje populární účet na TikToku s názvem Jidar l Sot (sonický třesk) a remixuje tam každý výbuch například pomocí zpomalení nebo přehrávání pozpátku. Existuje webová stránka Slyšeli jste něco?, kde mohou lidé hodnotit výbuchy recenzemi. „Na jihu mají Libanonci dokonce přezdívky [pro izraelské drony a letadla] a když je slyšet jejich motory, reagují na ně posměšky a vtipy, například ‚zastavte se a dejte si s námi čaj.‘ Mezitím jsou izraelské varovné zprávy, vysílané v noci z dronů vznášejících se poblíž civilních budov, přehlušovány skandováním,“ vysvětluje výzkumník Nasser Elamine v článku The New Arab.

Důkaz z nahrávky

Zvuk ale není pouze nástrojem násilí, ale i prostředkem jeho dokumentace. Organizace jako Earshot používají zvukové analýzy k vyšetřování porušování lidských práv. Zvukové nahrávky mohou odhalit typ použité zbraně, vzdálenost útoku nebo časovou strukturu události. Zvuk se tak stává forenzním médiem — důkazem, který nelze snadno popřít.

Dne 29. ledna 2024 telefonovala šestiletá Hind Ražab v Gaze z auta prostříleného kulkami, kde zoufale žádala záchranáře o pomoc. V autě se ukrývala se svou rodinou při pokusu uprchnout před izraelskou invazí. O dva týdny později byla nalezena mrtvá spolu se šesti členy své rodiny; nedaleko ležela i zničená sanitka se dvěma zdravotníky, kteří ji přijeli zachránit. Earshot ve spolupráci s Forensic Architecture analyzovala zvukový záznam telefonátu, zejména šest sekund, během nichž byla zabita její patnáctiletá sestřenice Lajan Hamada.

Audiobalistická analýza odhalila 64 výstřelů vypálených během šesti sekund rychlostí odpovídající zbraním používaným izraelskou armádou, nikoli běžným puškám připisovaným palestinským ozbrojeným skupinám, píše Earshot v investigaci. Na základě časového rozdílu mezi zvukem projektilu a výstřelu bylo určeno, že střelec se nacházel ve vzdálenosti pouhých 13 až 23 metrů, pravděpodobně v tanku Merkava, což potvrzují i poslední Lajina slova: „Střílí na nás, tank je vedle mě.“ Taková blízkost znamená, že posádka tanku musela vidět, že střílí na civilní vozidlo s dětmi.

Zvuk se zde stal klíčovým forenzním důkazem, který pomohl rekonstruovat okolnosti jejich zabití. O okolnostech zabití Hind Radžab a jejích příbuzných vznikl oceňovaný film, kterému se například po uvedení na festivalu v Benátkách dostalo 23 minut trvajícího potlesku. Tento a příští týden se bude snímek promítat v Praze na festivalu Jeden svět. 

Ozvěny genocid

Akademička Gascia Ouzounian věnovala svůj výzkum zvukovým vzpomínkám na tureckou genocidu v Arménii na začátku 20. století. Přeživší genocid často popisují svou zkušenost nikoli prostřednictvím obrazů, ale zvuků. Mnozí lidé se museli skrývat a nemohli vidět, co se děje kolem nich. Jejich primární zkušeností bylo poslouchání: výstřelů, křiku, pláče, rozkazů, zpěvu. Zvukové vzpomínky se staly hlavní formou paměti. Přeživší popisují, jak určité zvuky zůstávají jako nechtěná ozvěna „v jejich uších“ po desetiletí.

Arménská přeživší Shogher Tonoyan vzpomínala na „veselou píseň“, kterou zpívali pachatelé, zatímco její rodina hořela zaživa. Tato píseň nebyla jen doprovodem násilí – byla jeho součástí. Zvyšovala morálku vrahů a zároveň se stala zvukovým otiskem traumatu, který v ní přetrval po celý život. Zvuk zde funguje jako nástroj moci – výstřely vyvolávaly teror, hudba signalizovala nadvládu a hlasy autorit organizovaly deportace.

Zároveň však zvuk uchovává i hlasy obětí, jejich volání o pomoc, nářek a kolektivní zpěv, který umožnil sdílet bolest a předávat paměť genocidy navzdory jejímu popírání, a tak v sobě nese svědectví utrpení. Poslech zvukových vzpomínek z genocid jako v té v Gaze nám přibližuje pochopení toho, že trauma genocidy nepřetrvává pouze v historických záznamech, ale dál rezonuje v tělech a paměti těch, kteří byli nuceni naslouchat.

Zvuk jako nositel traumatu 

Nejen proběhlé války, ale i výbuch v bejrútském přístavu v roce 2020, který byl největší mimoválečnou explozí v městském prostředí, poznamenal přeživší. Mnoho obyvatel Libanonu dnes vykazuje hypersenzitivitu na zvuk – symptom příznačný pro posttraumatickou stresovou poruchu. I obyčejné zabouchnutí dveří může vyvolat panickou reakci. Zvuk se stává spouštěčem návratu traumatu. Zvuk zde funguje jako forma kolektivního trestu. Nezabíjí přímo, ale produkuje permanentní psychologický tlak.

Izrael přitom často používá takzvané akustické bomby. Nadzvuková letadla vydávají zvuk připomínající hrom. Lidé, kteří jsou tomuto zvuku vystaveni, jej mohou zaměnit za skutečnou raketu s ničivým dopadem. Sonické bomby porušují územní suverenitu Libanonu a jsou v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1701, přijatou po válce mezi Hizballáhem a Izraelem v roce 2006. Jsou také označované za formu kolektivního trestu, v souladu s Ženevskou úmluvou o ochraně civilních osob za války (která v článku 33 zakazuje úmyslné zastrašování civilního obyvatelstva).

Libanonský výzkumník Mhamad Safa se aktuálně věnuje zkoumání zvukového traumatu. Pro vystudovaného architekta a zvukového producenta pocházejícího z Libanonu to bylo logickým vyústěním předmětu jeho zájmu. Zvukové trauma nepůsobí jen v okamžiku výbuchu nebo hlasitého zvuku, ale rozvíjí se dlouhodobě jako tzv. „aftersound“ (dozvuk) nebo „sonic aftershock“ (zvukový otřes). Výzkum Safy vychází z jeho zkušeností s poválečnou rekonstrukcí Bejrútu, kde si všiml, že dělníci byli vystaveni extrémnímu hluku bez ochrany, kompenzace či právní ochrany. To ukazuje, že vystavení hluku je také otázkou moci a sociální nerovnosti. 

Safa zkoumá, jak město v období války působí jako zesilovač násilí. Zvuk není neutrální. Je formován architekturou, urbanismem a materiály. Budovy odrážejí, zesilují a deformují zvukové vlny. Během bombardování v Bejrútu svědci popisovali dezorientaci způsobenou nemožností lokalizovat zdroj zvuku. Výbuchy se odrážely od budov a přicházely z různých směrů. Nebylo možné určit, jak daleko nebo blízko se nachází nebezpečí. Tato akustická dezorientace zvyšuje pocit zranitelnosti. Evolučně jsme závislí na schopnosti lokalizovat zvuk, abychom mohli reagovat na hrozby. Když tato schopnost selhává, vzniká intenzivní úzkost. Nízkofrekvenční výbuchy a rázové vlny se šíří nepředvídatelně, odrážejí se od budov a činí město jakýmsi zesilovačem násilí. Válečné prostředí nutí obyvatele k neustálé ostražitosti („hyperlistening“), protože poslech je klíčový pro přežití.

Zvuk se tak stává formou násilí, kterému nelze uniknout, protože proniká tělem i prostorem. Zvukové trauma je tak dlouhodobý, prostorově podmíněný a hluboce tělesný důsledek války. I proto Mhamad Safa v rozhovoru vysvětluje, že zvuk by měl být zahrnut mezi kolaterální škody v rámci mezinárodního práva. Po skončení rozhovoru, kterému jsem byla přítomna, ale přiznal, že pravidla mezinárodního práva se pravděpodobně brzy úplně přepíšou. Aktuální izraelsko-americké útoky, které jsou z pohledu mezinárodního práva neobhajitelné, mu dávají za pravdu. 

Autorka je publicistka.