O genech, dějinách a možnostech změny

Daniel Kortus z pražské Vysoké školy chemicko-technologické patří k vědcům, kteří nezůstávají uzavřeni v akademickém prostoru, ale vstupují do společenské debaty o klimatické krizi. V účtu na sociálních sítích Klimatomluva usiluje o to, aby se téma klimatické změny stalo součástí širší občanské odpovědnosti. V českém prostředí, kde akademická angažovanost stále není samozřejmostí, jde o aktivitu hodnou podpory.

Bezpečí lze utvářet rozličně: hromaděním majetku, ale i pevností vztahů, soukromými zásobami stejně jako sdílenými institucemi, plotem kolem pozemku, ovšem rovněž tak i důvěrou v sousedy.

A právě proto zaujme Kortusovo nedávné vyjádření v pořadu Politalk o tom, že potřebu hromadit majetek máme prostě v sobě: „Musíme se nějakým způsobem uskromnit, a přitom podstatou přežití v našich genech je to, že musíme hromadit, zvyšovat svoje bohatství, zvyšovat svůj majetek, bezpečí a tak dále. Najednou máme jít proti naší přirozenosti. To je strašně, strašně těžké.“

V proudu řeči se podobné vyjádření snadno přehlédne. Nezní provokativně ani konfrontačně. Jenže právě v takových drobných poznámkách se často odhalují hlubší předpoklady našeho uvažování. Nejde o marginální detail, ale o symptom určitého způsobu myšlení o člověku, společnosti a nakonec i hranicích toho, co považujeme za možné. Právě proto má smysl se u tohoto výroku zastavit. Ne proto, abychom zpochybnili aktivity Daniela Kortuse, ale abychom reflexí jeho vyjádření angažmá tohoto chemika podpořili. Reflexí představy, že hlavní překážkou změny jsou „naše geny“.

Na první pohled srozumitelná zkratka vysvětluje, proč je pro moderního člověka tak obtížné vzdát se růstu a akumulace, respektive proč je těžké přemýšlet o alternativách. Problém však je, že tahle zkratka v sobě nese záludný biologizující fatalismus. Vnucuje představu, že současný ekonomický a konzumní režim je v principu v pořádku a nakonec jen pokračováním pradávných evolučních instinktů. Prostě jsme takoví. Hromadíme, protože to máme v sobě. Jenže z takového uvažování nevyplývá jen jistý obraz lidské povahy, ale i specifický výklad dějin člověka. Ty se v tomto duchu mění v dlouhý pochod od nedostatku k nadbytku. Jako kdyby mezi našimi předky a námi nebyly tisíce let kulturních experimentů, sociálních forem či politických konfliktů.

Poněkud jiná historie

Tato perspektiva má svou tradici. V různých podobách se objevuje již od doby sociálního darwinismu 19. století. Její základní poselství, notabene vyhovující kapitalismu 19. století, zní – soutěž a sobectví jsou přirozené, spolupráce a solidarita jsou jen občasnou kulturní slupkou.

Inzerce

Co když nám ale pozornější pohled na dějiny lidí říká něco jiného? V knize Vzájemná pomoc: faktor evoluce polemizoval anarchista a geograf Petr Kropotkin s představou, že hlavním motorem evoluce je konkurence. Na základě přírodovědných pozorování i historických příkladů ukázal, že spolupráce a vzájemná podpora patří k nejúčinnějším strategiím přežití. U zvířat stejně jako v lidských dějinách. Zpochybnil tak biologizující výklady lidského chování, které z egoismu a hromadění činí přirozený osud. Nepsal přitom romantickou pohádku o vrozené dobrotě člověka. Spíše připomněl, že evoluce není jednorozměrná, jak si na základě zkratkovité poučky „boj o život“ lze myslet: evoluce zvýhodňuje různé způsoby existence – a právě kooperace se ukázala jako jedna z nejživotaschopnějších.

Se svými názory přitom nebyl v rozporu ani se samotným Darwinem. Ten ve svých pozdějších textech opakovaně zdůrazňoval, že lidské skupiny s rozvinutým smyslem pro sounáležitost a loajalitu mají v dlouhodobém horizontu výhodu. I v pojetí Charlese Darwina tedy člověk není jen izolovaným maximalizátorem vlastního zisku.

Ještě výrazněji tuto perspektivu rozvíjí současná antropologie a archeologie. Kniha Úsvit všeho: Nová historie lidstva od Davida Graebera a Davida Wengrowa ukazuje, že lidstvo v průběhu tisíciletí neustále experimentovalo s různými formami soužití. Existovaly společnosti egalitární i hierarchické, kočovné i usedlé, majetkové i téměř bezmajetkové. Lidé dokázali střídavě žít v režimech přísné rovnosti i výrazné nerovnosti – často dokonce v rámci jedné kultury.

A konečně – otevřenost dějin není patrná jen v dávné prehistorii či mimoevropských společnostech. Německá historička Annette Kehnel v knize Wir konnten auch anders: Eine kurze Geschichte der Nachhaltigkeit (Mohli jsme i jinak: Stručné dějiny udržitelnosti) ukazuje, že i evropské dějiny nabízejí příklady hospodaření založeného na střídmosti, dlouhodobé stabilitě a sdílení zdrojů. Středověká města, cechy či obecní statky podle ní fungovaly jako systémy, které braly vážně omezenost přírodních zdrojů i odpovědnost vůči budoucím generacím. Nešlo samozřejmě o idylické světy bez konfliktů, ale o racionální strategie přežití v podmínkách nejistoty.

Hromadění není osud

Hromadění zkrátka není univerzálním biologickým imperativem, ale mnohem spíše historicky specifickou strategií, jež se prostě v určitých podmínkách prosadila a v jiných zase mizela. Moderní kapitalismus pak není nutným vyvrcholením lidské přirozenosti, nýbrž jen jednou z možných forem společenského uspořádání.

Proč na tom záleží? Protože způsob, jakým problém pojmenujeme, určuje i to, jaká řešení jsou myslitelná. Tvrdíme-li, že neschopnost uskromnění je zakódována v genech, pak se ekologická transformace jeví jako boj proti lidské přirozenosti. Jako zápas se sebou samým. Někdo by si proto mohl říct, že jde o předem ztracený boj.

Řekneme-li však, že máme v sobě stejně hluboce zakořeněnou schopnost spolupráce, solidarity a sebeomezení, pak se perspektiva naštěstí mění. Změna přestává být biologickým zázrakem a stává se kulturním a politickým úkolem. Tedy otázkou institucí, vzdělávání, představivosti i jiných hodnot.

Jistě, lidé usilují o bezpečí a stabilitu. Ale bezpečí lze utvářet rozličně: hromaděním majetku, ale i pevností vztahů, soukromými zásobami stejně jako sdílenými institucemi, plotem kolem pozemku, ovšem rovněž tak i důvěrou v sousedy. Právě v této otevřenosti možností se ukazuje, že nejde o biologický osud, nýbrž o kulturní a historickou volbu.

Kortusovu argumentaci není třeba oslabovat polemikou, ale naopak prohlubovat jiným typem opory – historickou zkušeností. Ukázat, že ekologická transformace není popřením lidství, ale návratem k jedné z jeho možností: ke schopnosti organizovat společný život na základě vzájemné odpovědnosti. Uskromnění tak není asketickým heroismem, nýbrž jednou z podob civilizační zralosti – schopností vědomě volit formy života, které obstojí nejen dnes, ale i v dlouhém trvání. Naším problémem tak není to, co máme „v genech“, nýbrž to, jaké příběhy a historii si o sobě chceme vyprávět.

Autor je historik.