K hmotnostnému aspektu prázdna

Přidržet se dá jen prázdna.
Rozrytý střed je vychýlený z rovnováhy,
tunely očí plné tryskajíci tmy,
hodidla se při dopadu protáčejí
v bahně vzpomínek.
Tělo dávno poražené oběti
vrůstá do těkajíci mlhy.

Přesýpání IV

Básnická skladba Frede Calo Skleněný Mist uchopuje proces vyrovnávania sa s (medzigeneračnou) traumou. Protagonista textu Plný Deště absolvuje svoju púť na mieste zvanom Skleněný Mist, čo evokuje istú nejasnosť, akési zahmlenie. Ono „uchopenie“ je teda náročným úkonom, súčasťou ktorého je aj ochota reflektovať sa „až na dreň“. Na to odkazuje aj názov oddielu Stehy jsou vidět zevnitř – práve ten obsahuje sériu textov Přesýpání.

Generačný aspekt spočíva v pohľade na otca, ktorý je pre Plného Deště „slepá skvrna“. Idea slepej škvrny vyvoláva predstavu nereflektova(teľ)ného priestoru. Neriešiteľnosť situácie ešte vyostrujú verše pôsobivo zhmotňujúce uviaznutie v minulosti: obraz „vychýleného stredu“, oxymorické spojenie orgánu zraku („tunely očí“) s jeho zaslepením („plné tryskajíci tmy“) a napokon metafora „chodidiel v bahne spomienok“.

Mentálne ustrnutie protagonistu sa teda manifestuje fyzicky: zhmotňuje sa. Prihliadnuc na posledné dva verše citovanej básne azda všetko vyzerá byť stratené. Prizrime sa však lepšie tejto „hre s hmotou“. Pri hľadaní významového kontrapunktu k „bahnu vzpomínek“ narazíme na „prázdno“ z prvého verša. Nastáva tu akýsi chiazmus (prekríženie): hmota bahna tvorí prekážku, ktorú možno prekonať odrazením sa od nehmotného prázdna.

Zlom teda nastáva pri zmene optiky, ak ono „prázdno“ vnímame pozitívne, teda ako bod, z ktorého sa dá začať písať nová osobná história. Zenovo paradoxné „pridržanie sa prázdna“ napokon vedie k úsiliu nahliadnuť do bieleho miesta a naplniť ho obsahom a zmyslom. To Plnému Deště neskôr umožňuje pohnúť sa z miesta/Mistu, aby mohol s úžasom konštatovať: „Život ve mně mě překvapil.“

A tak v poslednom oddiele zbierky, keď sa Skleněný Mist rozplýva (ide o prevrátenie procesu rezonujúceho v posledných dvoch citovaných veršoch), vyslovuje protagonista gnómu: „‚Dokud není bolest dost velká, / nemůžeš se podívat na to, co bolí.‘“ To signalizuje, že predpokladom vyrovnania sa so slepou škvrnou (generačnej) traumy je uvedomenie si jej existencie. Až následne môžeme zastabilizovať uhol pohľadu a skutočne vykročiť do sveta, vnímajúc ho nielen zrakom, ale všetkými zmyslami.

Frede Calo: Skleněný Mist. Brno, Větrné mlýny, 2025.

Autorstvo tvorí obsah instagramového projektu @instapretacia

Vybrané básne

Střípky kaleidoskopu se zatřásly

a probudily k životu nervová spojení,
jako náhlý pád z vysoké zdi
těsně před usnutím.

„Můj otec je slepá skvrna
mého života,“ zašeptal Plný Deště
a jeho první slova
určila směr.

Kruhové uspořádání se přeskupilo:

xxxx

Jeho vytrvalé mlčení

vyrývalo do okolního vzduchu
pocuchané smyčky.

Občas se v nich objevila
i proměnlivá souhvězdí,
kolonie mrtvol,
bílé zdi.

xxxx

Přesýpání IV

Přidržet se dá jen prázdna.
Rozrytý střed je vychýlený z rovnováhy,
tunely očí plné tryskající tmy,
chodidla se při dopadu protáčejí
v bahně vzpomínek.

Tělo dávno poražené oběti
vrůstá do těkající mlhy.

xxxx

Nic z toho jsem si nemyslel, a život ve mně mě překvapil.

Nemyslel jsem si, lásko, že budu gay.
Nemyslel jsem si, že tě budu držet v objetí.
Nemyslel jsem si, že zrovna já —
Musím vám něco říct.
Nemyslel jsem si, že budu plakat jako dítě.
Nemyslel jsem si, že zpoza zrcadel bude prosakovat krev.
Nemyslel jsem si, že mě chladný kov rozerve zevnitř.
Nemyslel jsem si, že mě dostihne tělo.
Nemyslel jsem si, že se zvednu z dlaždic ve sprše.
Nemyslel jsem si, že nebudu sám.
Nemyslel jsem si, že přestane tma.
Nemyslel jsem si, že ve mně je život.

xxxx