Sex profesora se studenty a utopie rovnostářské erotiky

Českem hýbe další skandál sexuálního obtěžování v akademickém kolektivu. Epicentrem je tentokrát Přírodovědecká fakulta UK a její veřejně známý profesor filozofie a přírodních věd Stanislav Komárek. Ten byl již na začátku roku 2025 z této fakulty odejit z důvodů, které detailně popisuje článek v Deníku N. Míra sexualizovaného obtěžování a donucování vůči mladším kolegům je v tomto případě celkem silná káva i na české poměry. Podle svědectví praktiky profesora zahrnovaly grooming (postupné získávání důvěry oběti skrz péči a náklonnost tak, aby byla zbavena obranyschopnosti vůči sexuálnímu zneužití) a sexuální nátlak pod vlivem drog. Kvůli podezření z trestných činů se případem začala zabývat Policie ČR.

Není to první ani poslední případ. V Česku se v posledních letech řešilo sexuální napadení studentky docentem politologie na Fakultě sociálních studií a systematické obtěžování studentek na Katedře tělesné výchovy na Masarykově univerzitě v Brně. Na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy byli dva pedagogové obviněni z dlouhodobého sexuálního nátlaku na studentky a z Katedry divadelní vědy na Filozofické fakultě téže univerzity byl ze stejného důvodu odejit její vedoucí. Na Slovensku byl medializován případ agresivní sexualizované šikany z Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě. Kauzy se vyznačují typickými vzorci chování – vyučující používají v pracovním prostředí nevhodný sexualizovaný slovník, verbálně a fyzicky obtěžují studentky, vybízejí je, nebo dokonce nutí k intimním schůzkám a nabízejí jim za to výhody nebo je fyzicky napadají na výjezdech, večírcích a jiných akcích. V případě Stanislava Komárka šlo dle jeho vlastního vyjádření o „specifickou formu péče“, která zahrnovala nabídky terapeutických sezení mužským kolegům, kde docházelo k užívání drog, sledování porna a sexuálnímu styku.

Tyto kauzy vedly zmíněné univerzity ke kategorickému odmítnutí těchto praktik a k rychlému přijetí opatření, která už dlouho existují v USA, Velké Británii nebo Německu a dalších zemích, jako je například institut ombudsmana, etické kodexy, disciplinární řády a podpůrná centra. Na sociálních sítích se o sexuální obtěžování nicméně vede kulturní válka, ze které je patrné, že stále existuje armáda antiwokistů, kteří jsou ochotni svádět lítý boj o tradiční erotický řád a toxickou svobodu lovit na pracovišti sexuální partnery a zamořovat veřejné a pracovní prostředí sexualizovaným slovníkem. Jako zbraně se vytahují argumenty svobody a konsenzuálního jednání zodpovědných dospělých lidí, sexuální svobody nebo práva na soukromí. Sexuální obtěžování v akademickém prostředí je ale z mnoha důvodů značně neetické, v určitých formách kriminální, zraňující a toxické. Zde jsou argumenty proč.

Moc, moc, moc

Pracovní prostředí jsou hierarchická místa a lidé ve vedoucích pozicích mají moc. Tento banální fakt má v prostředí univerzit specifické projevy. Profesoři často uplatňují svou institucionalizovanou moc individuálně a na základě subjektivních hodnotících soudů – zkoušejí, známkují, píší posudky závěrečných prací, recenze na odborné texty, rozhodují o udělení akademických titulů, nedostatkových grantových penězích, povýšení. Rozhodují, kdo se udrží ve značně prekérním a kompetitivním akademickém prostředí, kde panuje lítý boj o nedostatkové zdroje. Mají zásadní vliv na profesní dráhy doktorandů a mladých vědců. Jejich ne zcela efektivně omezenou institucionální moc posiluje charisma, společenská prestiž a veřejné uznání, které přidávají k moci dimenzi autority. Riziko svévolného uplatnění moci v podobě špatné známky u zkoušky nebo jiného neobjektivního hodnocení, nepřiměřeně kritického posudku, pozdě odeslaného doporučujícího dopisu atd. hrozí na každém kroku.

Pokud profesor usiluje o intimní vztah s juniorní osobou, zneužívá svou moc. Ať vědomě, nebo nevědomě, prostě zneužívá moc. Vstupuje do vztahu v silové pozici, která omezuje svobodnou volbu a možnosti podřízené osoby odolávat nátlaku. I celkem starosvětský model, podstatně banálnější než domácí drogově-pornografické seance z právě propírané kauzy, kdy charismatický pan profesor pozve studentku místo do kabinetu na večeři a místo věcného komentáře k seminární práci nebo grantovému projektu jí vypráví o problémech v manželství, slabosti pro krásné ženy, lichotí jí, jaké má pěkné šaty, a pak ji zve na skleničku k sobě domů, je hra v silovém poli. Hraje se o možné výhody, privilegia a preferenční zacházení nebo odepření legitimních zásluh. Odmítnutí se totiž trestá svévolným uplatněním moci, třeba vyhazovem od zkoušky nebo špatným posudkem.

Je samozřejmě možné, že nejen pozorovatelům těchto příběhů, ale i jejich aktérům toto připadá jako vzrušující erotická hra. Ano, může mít celkem měkký civilizovaný průběh a konec – žádné fyzické násilí, ale intenzivní erotický prožitek měkké dominance a submisivity. Je to nicméně stále nerovná hra, protože juniorní osoba se nemůže zcela svobodně rozhodnout, jestli nabídku avantýry přijme. Kdo v této souvislosti mluví o svobodě a konsenzu dospělých lidí, vychází z primitivního chápání svobody jako iluzorní volby v donucujících podmínkách mocenské hierarchie a reálných hrozeb negativních dopadů. O svobodě pak rozhodně nelze mluvit, pokud je nevyžádané obtěžování explicitně stavěno na principu „něco za něco“ – když nadřízená osoba váže podřízení se sexuálním návrhům na podmínky zaměstnání, třeba prodloužení smlouvy, udělení grantu nebo dobré hodnocení. Toto takzvané quid pro quo sexuální obtěžování oběť jednoznačně zbavuje možnosti nesouhlasu a mění profesní vztah v donucovací transakci. Je nejen hluboce neetické, ale ve většině zemí porušuje občanské nebo pracovní právo a antidiskriminační zákony. České i slovenské právo ho zakazují prostřednictvím antidiskriminačního zákona a zákoníku práce. Oba předpisy jej definují jako nepřípustnou formu diskriminace na pracovišti. Pokud si nadřízená osoba vynucuje sexuální jednání a zneužívá závislost, tíseň nebo postavení oběti, stává se trestným činem sexuálního nátlaku, znásilnění nebo pronásledování podle trestního zákoníku.

Kdo chce profesionálního profesora?

Nepřípustnost sexuálního obtěžování v hierarchii akademického prostředí se možná lépe vyjevuje v kontextu požadavku na profesní integritu, tedy požadavku, že se držíme poslání a etických zásad vykonávání nějakého zaměstnání či role. Možná stojí za to si připomenout, co patří k práci a profesionální roli profesora: vzdělávat, zprostředkovávat znalosti, zkoušet, hodnotit a dávat zpětnou vazbu, mentorovat, produkovat vědění, publikovat. Asi není potřeba úplného výčtu, aby bylo jasné, že hledat sexuálního partnera mezi podřízenými a studenty mezi náplň práce vysokoškolského pedagoga nepatří. Nepatří sem ani zdánlivě nevinné flirtování, natož predátorské praktiky jako najít mezi juniorními kolegy zranitelnou oběť, nabídnout jí emocionální podporu, vzbudit zdání náklonnosti a pomoci, získat důvěrné informace, vlákat ji do pasti vlastního bytu, zdrogovat, pustit porno a vynutit si sex.

Profesní integrita seniornímu akademikovi ukládá nemíchat role milence a pedagoga. Vyžaduje také, že bude svou práci vykonávat férově, nezaujatě a objektivně v rámci nastavených věcných kritérií. Maximální úsilí eliminovat podjatost a preferenční zacházení je v prekérním akademickém prostředí zcela zásadním morálním požadavkem. Pokud profesor spí se studující osobou, kterou má známkovat, hodnotit, supervizovat a doporučit, je nemožné zachovat nestrannost. Intimní vztahy jsou z podstaty věci osobní, emoční, zaujaté a preferenční a zcela narušují nestrannost a objektivitu v rozhodování. Riziko favoritismu, preferenčního zacházení, odplaty, msty a jiného svévolného, neobjektivního a osobně motivovaného zacházení s podřízenými osobami vytváří nepřekonatelný konflikt mezi privátními zájmy a profesní odpovědností.

Shodneme se s bojovníky za svobodu profesorů a studentů mít spolu milostné avantýry, že profesor-milenec se ocitá úplně mimo svou profesionální roli a odpovědnost? Možná ano. Problém je spíše v tom, že v Čechách nemá profesní integrita bohužel skoro žádnou kulturní hodnotu. Jistě existují výjimky neboli „ostrůvky pozitivní deviace“, jak to nazývá jeden můj dobrý akademický kolega. Snaha vybudovat korektní a profesionální pracoviště založené na neosobně kolegiálních pracovních vztazích nicméně pořád naráží na českou kulturu neformální komunikace, cynického humoru, odporu ke všemu formálnímu a korektnímu a na silné preferování osobní autenticity před hraním rolí. Neformální komunikace a nehraní neosobních profesních rolí mají pro Čechy enormní kulturní hodnotu a jsou v podstatě podmínkou pro to, aby spolu lidé vůbec mohli něco dělat.

Toxicita, trauma a demeritokracie

Existuje další argument proti sexuálnímu obtěžování, který se týká meritokracie. Podle liberálního meritokratického principu mají o postavení a úspěchu ve společnosti rozhodovat zásluhy odvozené z talentu a tvrdé práce, nikoli kapitál, o nějž se člověk nezasloužil, jako je například zděděný majetek nebo konexe rodičů. V akademickém prostředí existuje silný meritokratický étos. Otestované znalosti a výkony, jasně definované jako tituly, publikace, citační indexy, stipendia, ceny, získané granty atd., zakládají reálně prokázané zásluhy, které mají určovat přístup k pozicím a pracovnímu úspěchu. Sexualizace akademického prostředí do tohoto systému zásluhovosti vnáší arbitrární neboli náhodné a nezásluhové osobní atributy, jako je přitažlivost, sympatie, krása nebo submisivita. To jsou vlastnosti, jež opravdu nelze chápat jako talenty, které má člověk legitimní právo maximálně využít a kapitalizovat. Jsou to nezásluhové výhody, jejichž nerovnou distribuci je potřeba neutralizovat. Pokud se sexuální přitažlivost chápe jako zásluha, kterou lze legitimně používat ve veřejném a pracovním prostředí, pak se z něj stává neférové prostředí privilegií a diskriminace na základě nezasloužených atributů – demeritokracie.

Sexualizovaný workplace je nejen nemeritokratický, je vyloženě toxický. Pro oběti nechtěného a nevyžádaného obtěžování je zraňující. Oběti všech kauz sexualizovaného zneužívání moci a nátlaku obvykle popisují škálu dramatických psychologických efektů, jako je trauma, stresová porucha, deprese, intenzivní pochybnosti, pocit studu, viny, poškozená sebeúcta. Ty samozřejmě mají dopady na pracovní výkon – snižují produktivitu, angažovanost, vedou k neúměrné ostražitosti a nedůvěře v pracovních vztazích, a tudíž omezují schopnost spolupracovat. To má kumulativní vliv na celé prostředí. V právně-akademickém jazyce, který formovaly feministky zabývající se sexuálním obtěžováním a rovnými podmínkami v pracovním prostředí, se pro to vžil pojem hostile environment – nepřátelské neboli toxické prostředí, kde opakující se a normalizovaná sexualizace vytváří stresující atmosféru šikany, nátlaku, nedůvěry, vylučování a preferenčního zacházení. Je to prostředí, kde je potřeba být neustále ve střehu, místo aby se člověk soustředil na odvedení dobré práce. Profesoři nemají takové toxické prostředí nastolovat, naopak mají zodpovědnost vytvářet takovou pracovní kulturu, kde se spolupracuje na základě kolegiality a rovného respektu. Jejich společenským úkolem je produkovat vědění a jejich dobrá práce je důležitá pro celou společnost.

Reprodukce genderové nerovnosti a doména rozvoje a sebeúcty

Slavné americké feministky zabývající se sexuálním obtěžováním přišly s dalšími pádnými argumenty proti otravnému fenoménu sexuálního obtěžování na pracovišti. Catharine MacKinnon, jedna z nejvlivnějších amerických právních feministek známá svou kritikou patriarchální dominance a právními expertizami pornografie, zarámovala problém sexuálního obtěžování ve své knize Sexual Harassment of Working Women (1979) nekompromisně jako projev patriarchátu. Podle ní je sexualita neoddělitelně spojena s mocí a dominancí. Ve společnosti, kde muži mají větší ekonomickou a politickou moc, je sexualizované chování vůči ženám prostředkem, jak nad nimi dominovat. Profesor či zaměstnavatel, který s podřízenou osobou neřeší práci, ale projevuje jí sexuální zájem, ji redukuje na sexuální objekt, podřizuje ji a tím maří její šance uspět a rovně participovat ve veřejném prostoru jako osoba s profesionální identitou. Sexuální obtěžování podřízených udržuje a reprodukuje řád nerovné distribuce moci mezi ženami a muži. MacKinnonová aplikovala svou teorii dominance i na homosexuální obtěžování, které interpretovala jako jinou verzi reprodukce mocenské asymetrie a většinových genderových norem.

Drucilla Cornell, jiná slavná americká feministka, neakcentovala ve své kritice sexuálního obtěžování argument patriarchální sexuální dominance, ale hájila právo všech osob utvářet si svobodně a nenátlakově osobnost a identitu, a to jak tu intimní a sexuální, tak veřejnou profesionální personu. V knize The Imaginary Domain: Abortion, Pornography and Sexual Harassment (1995) rozvinula koncept „imaginární domény“ jako prostoru, ve kterém si osoby svobodně konfigurují vlastní sebepojetí, formují osobnost a utvářejí, kým chtějí být. Svoboda, bezpečí a absence nátlaku jsou pro prostor imaginární sféry zásadní. Sexuální obtěžování je zhoubné především proto, že útočí na tuto osobní autonomii jedince a ničí psychologický prostor svobodného utváření identity tím, že jí připisuje roli a hodnotu sexuálního objektu. Tím podkopává základní podmínky svobodné individualizace, seberozvoje a budování sebeúcty odvozené primárně od něčeho jiného než od toho, jestli má daná osoba dlouhé nohy, velká prsa, hezký zadek a dlouhé vlasy.

Utopie rovnostářské erotiky

Sexuální obtěžování v akademickém prostředí je z mnoha důvodů značně neetické, toxické, zraňující a v určitých formách dokonce kriminální. Je projevem zneužití moci a autority, porušuje profesionální integritu, podkopává principy zásluhovosti, intoxikuje pracovní prostředí, kde jde primárně o práci, a reprodukuje genderové nerovnosti. Dále obírá oběti o možnost rozvíjet svou profesní identitu a budovat si sebehodnotu nezávisle na sexualitě a intimních vztazích. Každý, komu jde o skutečnou svobodu, důstojnost a meritokracii, je musí odmítnout, zavrhnout a podporovat jejich důsledné potírání. Boj za svobodu milostných avantýr mezi kolegy na pracovišti je zpátečnický kulturní boj za neetické praktiky, na jejichž podporu opravdu neexistuje žádný dobrý argument. Úsilí je potřeba věnovat projektu nastolování rovnosti, férovosti, nediskriminace, kultivování veřejného a společného prostoru spolubytí a spolupráce, kterou posilují jiné mechanismy než erotická přitažlivost. Koneckonců i erotiku je potřeba osvobodit z okovů dominance, manipulace, submisivity, násilí a začít si ji konečně představovat v podmínkách rovnosti, symetrie, civilizovanosti a respektu. Nebo ne?

Autorka je politologička. V súčasnosti pôsobí na Univerzite Friedricha Schillera v Jene. Špecializuje sa na výskum v oblasti medzinárodnej politickej teórie, medzinárodného práva a globálnej spravodlivosti.

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES - novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.