Václav Havel devetdesetogodišnjak: između nacionalnog mita i zaštitnog znaka

„Letošní Cena VIZE 97 bude udělena in memoriam Václavu Havlovi – zakladateli Nadace, jehož myšlenky a odkaz jsou s její činností neodmyslitelně spjaty. Ocenění jeho jménem převezme paní Dagmar Havlová.“

Narodila jsem se do světa, v němž starý systém československého státního socialismu viditelně dodělával. Na videích z listopadových demonstrací během roku 1989 mě máma „drndá“ v kočárku, zatímco táta (s máničkovskými dlouhými vlasy) hřímá z pódia. Za sklem jedné z našich knihoven odjakživa bývala fotka: sedím tátovi na klíně a díváme se na portrét nastupujícího demokratického prezidenta. Dnes je to devadesát let od jeho narození, a až mi bude za pár let čtyřicet, bude to přesně těch samých čtyřicet let, které uplynuly od takzvané sametové revoluce. Je to zhruba stejné období, které uplynulo mezi komunistickým pučem a pádem železné opony. A vsadím se, že ještě tehdy, téměř ve středním věku, se najde někdo, kdo mi řekne: „Buď ráda, že žiješ ve svobodě.“ Jako bych snad nebyla. A taky někdo jiný, kdo řekne: „To trvá několik generací, než se společnost navyklá na totalitu skutečně zbaví jejích okovů.“ Nemyslím si.

Dívat se na období státního socialismu jako na jednolitý balvan, který zatížil naše kolektivní vědomí, je stejně absurdní jako vnímat postsocialistický vývoj v Československu jako rovnou úsečku z bodu A do bodu X. Dějiny, tak jako lidské osudy, nekráčejí lineárně. A Havel jako člověk, performer, politik i mýtus je toho dokonalým dokladem.

Kdo chce psa bít, Havla si vždy najde

Mluvit o postavě dramatika, chartisty, spisovatele, prezidenta, veřejného intelektuála i bohéma, který formoval významnou část moderních československých a posléze českých dějin, se jen málokdy obejde bez kontroverze. Osobní sympatie se vždy prolínají s těmi politickými a to samé lze říct i o antipatiích.

V polistopadovém vnímání byl Havel veřejností redukován na dvě polohy: Havla-disidenta a Havla-politika. Zatímco jeho zapřisáhlí následovníci vnímali obě tyto polohy jako pokračování té samé trajektorie, Havlovi kritici vždy měli tendenci stavět jeho role do kontradikce. Jedna vylučovala druhou, ba co hůř – druhá byla zradou na té první. Oba tyto pohledy, ze zcela odlišných pozic a vedeny zcela odlišnými záměry, po dlouhá léta zabraňovaly komplexnímu uchopení Havlovy osobnosti, té reálné i té performativní.

Pro někoho buržoazní synek, který zároveň se vznikem Šestatřicátníků provokoval stojaté vody totalitních padesátých let. Pro jiné ikona, která si i za zdmi Pražského hradu udržovala svou pověstnou nonkonformitu a potměšilou rebelii. Pro další nejlepší prezident našich dějin, pro jiné zklamání. Kurevník, ožrala, dramatik s citem pro absurdní detaily, unavený státník a znovu aktivní postprezident. Člověk podporovaný kontroverzním oligarchou a laskavý provokatér, který vždy, doslova po celý život, dbal na to, aby měl svůj obraz pod kontrolou.

Aby to věděli všichni

Své dopisy zcela vědomě adresoval konkrétním lidem, ale dával si vždy záležet na tom, aby v nich jejich adresáti fungovali jen naoko: jako transfer jeho myšlenek ke zbytku společnosti. Když v jednom ze svých nejdůležitějších textů psal Gustávu Husákovi a ptal se ho, jestli jím deklarovaný klid není klidem márnice nebo hrobu, dobře si ohlídal, aby dopis nedostal jen Husák samotný. Zařídil jeho poslání Hlasu Ameriky i Svobodné Evropě.

To samé se dá říct i o Dopisech Olze, které ve skutečnosti měly jen pramálo společného s osobními dopisy uvězněného člověka manželce na svobodě. Dají se vnímat i optikou pečlivé přípravy na eventuální výkon reálné politické funkce. Stejně tak je dnes možné nahlížet na knihu Dálkový výslech, která se těší označení „nejosobnější zpověď Václava Havla“. Pětidílný rozhovor přes železnou oponu vedl tehdejší disident Havel s tehdejším exulantem Karlem Hvížďalou.

Nejen podle historika Pavla Kosatíka byla právě tato kniha pozdější Havlovou vstupenkou do politiky. A paradoxně (protože jestli něco Havel nebyl, tak nebyl feminista) až do puntíku naplnila heslo „osobní je politické“.

Fenomenologie falešné skromnosti

Asi nejdůležitější kritiku Havla a jeho „lidové filozofie“ vnesl do veřejného prostoru protivný žák Jana Patočky, Petr Rezek. Ač sám disident, nebál se Rezek tvrdošíjně tepat do vlastních struktur. Havlovi se ve svých textech věnoval hned několikrát a snažil se vždy poukázat na moralistní rozměr Havlova uvažování o svobodě a mravnosti.

Rezkova stěžejní práce Život disidentův jako „život v pravdě“? polemizuje s Havlovou nejslavnější esejí Moc bezmocných a dává tak trochu jiný výklad pověstného zelináře s cedulí. Rezek napadá především tezi o životě v pravdě a životě ve lži, kterou Havel kolem celého příběhu vystavěl. Dle Rezka nelze říct, že disidenti jsou lidé ochotní žít v pravdě, ale ti, kdo jsou ochotni žít v konfliktu.

Tohle rozlišení je pro Rezka zásadní. Havel podle něj z politického rozhodnutí dělá zároveň rozhodnutí morální a existenciální. Kdo se systému vzepře, „žije v pravdě“, kdo se přizpůsobí, jako jeho slavný zelinář, ocitá se naopak v režimu lži. Rezek v tom vidí problém: z faktu, že někdo nechce riskovat práci, rodinu nebo vlastní bezpečí, podle něj nelze odvodit, že jeho život je méně autentický nebo morálně méně hodnotný.

Disident je pro Rezka především člověk, který je ochoten vystoupit z privátní sféry a vstoupit do veřejného konfliktu. O jeho charakteru, vnitřní pravdivosti nebo mravní kvalitě to samo o sobě nic nevypovídá. Stejně tak zelinář, který heslo nesundá, nemusí být méně pravdivým člověkem. Může být prostě někým, kdo nechce nést následky politického konfliktu. Rezek tím Havlovi bere jeho hlavní morální hierarchii: opozice vůči režimu ještě automaticky neznamená vyšší formu existence.

V Havlově uvažování Rezek vidí sklon povyšovat konkrétní politický postoj na obecně platnou mravní pozici. Disident pak není jen člověkem v konfliktu s mocí, ale člověkem, který má mít přístup k jakési hlubší pravdě. Zelinář naproti tomu přestává být obyčejným člověkem se svými závazky, strachy a každodenností a stává se figurou života ve lži. Rezek proti tomu hájí i důstojnost banálního, neheroického života.

V jiném ze svých textů, Pohled na Václava Havla zdola, který vyšel ve sborníku Čtení o Václavu Havlovi, Rezek tyto teze dál rozvíjí. „Aby Havel vyčníval, vypracoval myšlenku života v pravdě, a aby svou bezmoc povýšil, dal jí určení moci,“ tepe Rezek Havla. Filozofa očividně rozčilovalo i samotné Havlovo pojetí nepolitické politiky, nebo spíše politiky jako morální kategorie, které se pak skutečně přeneslo do výkonu jeho prezidentské funkce. „Nemáme zmiňované texty číst jako Havlův příspěvek k fenomenologii skromnosti?“ ptá se Rezek a v závěru textu dodá již naplno: „Platí-li Foucaultova slova, že knihy jsou jen nástroji a že autor neodpovídá za to, k čemu jsou použity, platí-li tato slova i o textech apelativních, pak ovšem je Václav Havel nevinný intelektuál, který za situaci českého národa a české opozice nenese žádnou odpovědnost. Dodejme: Kéž by ji nenesl ani v budoucnu!“

Jeho přání se nenaplnilo, Rezkově intelektuální kritice navzdory můžeme být rádi.

Rocker v krátkých kalhotách

Havel se vlastního pojetí osobní, tedy nepolitické politiky držel i po roce 1989, kdy se stal nepravděpodobným lídrem pádu režimu a v kontextu našich minulých i následujících dějin ještě nepravděpodobnějším prezidentem.

Ráčkující intelektuál, který se těšil téměř statusu rockové hvězdy. Člověk, ke kterému se najednou lísaly přední osobnosti normalizační kultury a on je nechal stát po boku předních postav českého undergroundu a dalších disidentů ze svého okruhu. Osamělý a osamocený introvert, kráčející v krátkých kalhotách vstříc svému novému historickému údělu. Nazlobený táta, který ve svém prvním novoročním projevu nevybíravě oznámil zbytku země, že byli kolaboranty nedemokratického režimu. Těžko se ubránit pocitu, že by jeho slova mohla – jen v jiném společenském rámci – platit i dnes.

„Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit. Celá odvětví průmyslu vyrábějí věci, o které není zájem, zatímco toho, co potřebujeme, se nám nedostává. Stát, který se nazývá státem dělníků, dělníky ponižuje a vykořisťuje. Naše zastaralé hospodářství plýtvá energií, které máme málo. Země, která mohla být kdysi hrdá na vzdělanost svého lidu, vydává na vzdělání tak málo, že je dnes na dvaasedmdesátém místě na světě. Zkazili jsme si půdu, řeky i lesy, jež nám naši předkové odkázali, a máme dnes nejhorší životní prostředí v celé Evropě. Dospělí lidé u nás umírají dřív než ve většině evropských zemí.“

Mistr paradoxu

Autentičtí neoliberálové na Havla-prezidenta nadávali jako na idealistického slabocha, manosférickým slovníkem jako na Betu, která Chadovi Klausovi bránila v budování trhu tak volného, že by nám ho mohli závidět i v Liberlandu. Autentičtí radikálové zleva si do Havla projektovali ztělesnění antikomunistického liberalismu, západního imperialismu a morálního kýče. V jinak nepříliš funkční představě politiky jako podkovy se nikoli osoba, ale figura Havla stala spojujícím momentem jinak nesmiřitelných táborů.

Třetí vrcholek pomyslného trojúhelníku pak tvořili liberálové – pravdoláskaři, jejichž pomyslný vliv obě strany spektra zcela nadsazovaly. Ve skutečnosti měly všechny tři zmíněné skupiny až komickou tendenci vnímat svou roli, kritickou či následovnickou, jako tu jedinou správnou. Příznačně tak zapomněly na velkou část společnosti, která tyto spory nevnímá a vnímat ani nemůže, protože dějiny prožívá z hlediska každodennosti, ne z hlediska hospodského intelektuálního žvanění. Pravdu měli, jak už to tak někdy bývá, úplně všichni.

Havel byl mistr paradoxu, byl radikální, ale konsenzuální, některé jeho polohy byly lidové, jindy prokazoval jen těžce pochopitelnou odtrženost od většinové společnosti. Měl tendenci kázat a někdy to dělal přesně, jindy spíš otravně. Ale jeho ochota konfrontovat se s mocí nebo stádním přemýšlením z jeho repertoáru nikdy tak úplně nezmizela. Jen někdy netrefil cíl tak přesně, jak si sám nejspíš myslel.

Problém, který mu ve druhé půli osmdesátých let vytkl Petr Rezek, ale provázel celé jeho polistopadové působení. Ačkoli se minimálně ve svém bezprostředním okolí Havel snažil stále držet kontinuity chartistického dialogu, realita vývoje v zemi tomu přestala odpovídat dřív, než si to byl schopen vůbec připustit. Hra na nepolitickou politiku narazila na své reálně politické limity.

Na čí straně vlastně stát?

Byly tu okamžiky, kdy se Havel prezident musel jasně rozhodnout, na jaké straně stojí, a kategorie svědomí, na níž stavěl tolik svého předchozího uvažování, přestávala jako politické měřítko stačit. Svědomí člověka stojícího proti moci může být zdrojem odporu, ale svědomí člověka, který moc sám vykonává, ještě nevysvětluje, proč je konkrétní rozhodnutí správné, koho poškodí a komu prospěje.

Havel se přesto k jazyku svědomí, odpovědnosti a morálního imperativu vracel i ve chvílích, kdy už rozhodoval o věcech, které měly tvrdé a velmi materiální důsledky pro druhé. Platilo to pro jeho podporu zásahu NATO v Jugoslávii, stejně jako pro jeho podporu amerického postupu vůči Iráku.

Podobný rozpor byl vidět i během zasedání MMF a Světové banky v Praze v roce 2000. Havel sice předem hájil právo na pokojný protest a kritizoval hysterii kolem očekávaných demonstrací, současně však jako prezident hostitelského státu stál na straně institucí, proti nimž protestující vystupovali, a po násilných střetech nepřijal jejich rámování konfliktu za své. Pro část společnosti se tak mohl dostat přesně do pasti vlastního myšlení.

Člověk, který kdysi popsal zelináře jako někoho, kdo přijímá rituál systému a nechce nést následky konfliktu, se najednou mohl v očích jiných sám stát podobnou figurou: představitelem řádu, který svou vlastní pozici dál popisuje jazykem vyšší odpovědnosti a mravnosti. Rezkovská námitka tu dopadá na Havla téměř ironicky. Z politického rozhodnutí se znovu stává morální soud, jen tentokrát už nevynášený disidentem proti moci, ale člověkem, který je sám její součástí, ba co víc: jejím držitelem. To je u politika zcela normální, problém byl, že Havel strávil celou svou kariéru vymezováním se proti politice samotné.

Z druhé strany ale Havel v české politice opakovaně stál na straně lidí, kteří byli terčem většinové nenávisti nebo pohrdání. Nejviditelnější to bylo ve vztahu k Romům. Už na začátku devadesátých let veřejně kritizoval předchozí státní politiku vůči Romům jako směs lhostejnosti, neporozumění a pohrdání a zdůrazňoval jejich právo na vlastní identitu. Když v polovině devadesátých let přibývaly rasistické útoky a vraždy, nepovažoval je za okrajový problém extremistů, ale za problém celé společnosti a vyjadřoval podporu pozůstalým zavražděných Romů a Romek. V roce 1995 osobně odhalil první pomník obětem romského tábora v Letech u Písku a pomohl tak dostat romský holokaust do prostoru, v němž ho už stát jednoduše nemohl ignorovat.

Stejně nepohodlně se někdy stavěl i proti většinovým představám o tom, kdo si zaslouží plná občanská práva. Po přehlasování Klausova veta zákona o registrovaném partnerství v roce 2006 jeho přijetí otevřeně vítal a kritiku lidovců a Klause zesměšnil poznámkou, že jejich představa rodiny připomíná „teletník“. Ve vztahu k Němcům odmítal pohodlnou českou verzi poválečného odsunu a trval na kritické reflexi vyhnání. Sám později připomínal, že nešlo jen o morální problém, ale i o dlouhodobou sociální a ekonomickou devastaci pohraničí a rozpad prostředí, které po odsunu zůstaly.

Havel zároveň nikdy nepřistoupil na představu, že společenská hodnota člověka se měří jeho ekonomickým úspěchem. Tržní transformaci podporoval, ale poměrně brzy kritizoval její bezbřehou podobu i představu, že růst a zisk mohou samy o sobě fungovat jako měřítko dobré společnosti. V roce 1997 mluvil o „nekvalifikovaném liberalismu“, který z regulace udělal téměř sprosté slovo, a zdůrazňoval solidaritu, odpovědnost vůči budoucím generacím i kvalitu mezilidských vztahů. Podobně přemýšlel o životním prostředí. Ekologii nevnímal jako vedlejší téma, ale jako součást širší odpovědnosti společnosti za svět, který po sobě zanechá, a v roce 1991 hostil na Dobříši první velké celoevropské setkání ministrů životního prostředí. Jeho politický jazyk mohl být někdy paternalistický, či dokonce moralistní, ale představa, že kdo v novém systému neuspěl, může si za to sám, mu vždy byla cizí.

Papežštější než papež

Součástí problému samozřejmě byla i skutečnost, že samotné Havlovo politické působení bylo jeho obdivovateli ve veřejné debatě vykládáno jako potvrzení správnosti polistopadového směřování Česka. To však sám Havel takto nikdy nevnímal. Zároveň by ale bylo nepřesné redukovat jeho polistopadovou roli jen na domácí moralizování nebo symbolickou legitimaci nového režimu. V zahraničí se dlouhodobě a dost konkrétně zastával lidí, kteří čelili represím.

Už krátce po nástupu do prezidentské funkce pozval do Československa dalajlámu a tibetskou otázku pak podporoval po celé další dvě dekády. Opakovaně se zastával Aun Schan Su Ťij, kterou v roce 1991 navrhl na Nobelovu cenu míru, podporoval čínského disidenta Liou Siao-poa i Chartu 08 a angažoval se ve prospěch kubánské opozice mimo jiné prostřednictvím Mezinárodního výboru pro demokracii na Kubě. Po odchodu z prezidentské funkce dál veřejně tlačil na podporu odpůrců autoritářských režimů v Barmě, Tibetu, Číně, Severní Koreji nebo na Kubě.

V tomto ohledu Havel vlastní důraz na svědomí a odpovědnost neopustil. Ještě v pozdějších projevech opakoval, že země, která sama zažila nesvobodu, nemůže mlčet k porušování práv jinde jen kvůli ekonomickým zájmům nebo obchodním zakázkám.

Jeho zahraničněpolitické působení tak mělo vedle všech sporných intervencionistických momentů i druhou, poměrně konzistentní linii: aktivní podporu disidentů a politicky pronásledovaných lidí tam, kde jejich vlastní státy žádný prostor pro veřejný konflikt nepřipouštěly.

Odcházení

Potřeba mít svůj obraz pod kontrolou Havla neopustila ani poté, co skončila jeho prezidentská éra. Dokladem je jednak film Občan Havel, který s Havlem roztočil legendární režisér Pavel Koutecký a který po jeho smrti převzal neméně významný dokumentarista Miroslav Janek. Je občan Havel občanem? Nebo je stále tím stejným Havlem, který sice neměl problém pustit si filmaře blízko, ale dokonale ovládal umění jemné režie i ve zdánlivě osobních okamžicích?

Ještě o kus dál zašlo Havlovo Odcházení, nejen jako divadelní hra, ale především jako film. Když se na konci snímku, který si sám dramatik a autor předlohy zrežíroval, vynoří Havel jako vodník z jezírka, aby nám řekl: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí,“ člověk se skoro neubrání srovnání s jinou, podobnou scénou. Slavoj Žižek se v roce 2010 v pořadu BBC The Culture Show rovněž vynořil z vody a rozloučil se s diváky větou: „See you, either in Hell, or in Communism.“ Zatímco Mickey Mouse marxistické filozofie zůstal věrný své ironii, Havel stvrdil svou nejslavnější replikou vlastní život jako morální kýč. Tentokrát ale bez adekvátního odstupu.

Nikdo přitom nerozporuje, že sám Havel byl v přímém kontaktu pozorný posluchač a extrémně zajímavý debatér. Sama jsem s ním měla možnost mluvit hned několikrát a pokaždé mě překvapila jeho ostýchavost na straně jedné a nefalšovaný zájem o názory tehdy mladého člověka na straně druhé. Nejednalo se přitom jen o lidi, kteří s ním do určité míry sdíleli jeho hodnotová stanoviska.

Na jedné z debat v rámci filmu Cirkus Havel, jehož režisérem byl můj táta (film navazoval na představení v Divadle Husa na provázku), jsme se sešli coby lidé narození v roce 1989. Dnes tato scéna představuje definici cringe, ale pozvání tehdy přijala i Lucie Šlégrová. Ta byla svého času vůdčí postavou Dělnické mládeže. V dlouhém koženém kabátě se procházela po romských sídlištích, hrdě nosila neonacistickou symboliku a její postoje by byly i v dnešní, krajní pravicí mnohem více infikované společnosti zcela neakceptovatelné. Na natáčení dorazila se svým bratrem, taktéž prominentním neonacistou, a dalšími přáteli.

Seděli jsme v kruhu s lidmi, kteří byli více či méně vychováni ve stínu Havlova odkazu. A mně v ten moment došlo, že i Lucie Šlégrová, neonacistka, je vlastně Havlovo dítě. To, že jsem se nad tím nikdy předtím nezamyslela, samozřejmě vypovídá především o mně samotné. Žila jsem ve vakuu, jako mnoho dalších lidí z rodin, ano, pravdoláskařů. Navzdory tomu, koho měl Havel před sebou, neztratil ani na vteřinu pozornost a s ní spojený hluboký zájem o názory Šlégrové i důvody, proč se k nim uchyluje.

Ochranná známka Havel Václav

Necelých patnáct let po jeho smrti ale ve výčtu Havlových přízvisek nesmí chybět ani Havel jako značka. Často dnes zaznívá, že kdyby Havel žil, absurditě kolem vlastního jména by se smál.

Nic nepopisuje komičnost i tragédii Havlova odkazu lépe než spory o ochranné známky, předměty nesoucí jeho jméno nebo i veřejné výstupy posledního ředitele Knihovny Václava Havla Tomáše Sedláčka. Ten je skoro dokonalým Havlem bez Havla: derivátem, odmocninou a důkazem, že pro určitou část lidí se slovo Havel stalo něčím podobným jako nálepky Zdeňka Pohlreicha z pořadu Ano, šéfe!.

Čím víc Havel, tím víc pravda a láska. Nebo čím víc Havel, tím víc zisk? Komerční nakládání s postavou člověka, který sice v mnoha ohledech nebyl ideální, ale pořád reprezentuje jednu z těch pozitivnějších linií našich dějin, je dost odpudivé. Člověk se skoro diví, že se Knihovna Václava Havla za Sedláčkova vedení neproměnila v turistickou past se suvenýry, plyšovým Havlem v krátkých kalhotách a dřevěnými otvíráky na pivo s jeho obličejem. Místo toho vzniklo něco méně zábavného: systém práv, ochranných známek a symbolického vlastnictví, v němž se Havlovo jméno postupně mění v ptydepe. Výraz pochází z Havlovy hry Vyrozumění, kde označuje umělý jazyk vytvořený podle přesných pravidel, který má nahradit běžnou řeč, ale postupně se odtrhne od lidí i od toho, co má vlastně sdělovat. V češtině se pak ptydepe vžilo jako označení pro jazyk uzavřený do vlastních pravidel a znaků, jehož smysl se cestou ztrácí.

Vidět, co je špatně

Proč nás vlastně osoba Havla pořád tak přitahuje? Odpověď zkusím najít u sebe. Prošla jsem téměř všemi fázemi vztahování se k Václavu Havlovi, od nekritického přijetí, které bylo důsledkem vyrůstání v „havlovské rodině“, přes pocit zklamání po příliš kritický odstup. V rámci něj jsem měla tendenci vidět Havla jako černobílou postavu, která lícuje s dějinami polistopadového neoliberalismu, ba co víc, je jejich symbolem. Vypadlo mi ale pár maličkostí.

Tou první je skutečnost, že Havel po Havlovi-prezidentovi nezmizel z politiky ani se neuzavřel do role důstojného bývalého státníka. Dál veřejně podporoval konkrétní politické síly, nejvýrazněji Stranu zelených, kterou opakovaně doporučoval volit a stavěl ji proti politice redukované na ekonomický růst a technokratické řízení země. Ještě v roce 2010 svou podporu Zelených zopakoval a nebyla to přitom automatická podpora celého liberálně-pravicového bloku: ke vzniku TOP 09 a Schwarzenbergovu spojení s Miroslavem Kalouskem měl výhrady. Zelené podporoval i proto, že podle něj nepohrdali občanskou společností, hájili menšiny, kulturu a krajinu a odmítali představu, že jediným měřítkem dobré politiky je hospodářský růst.

Ve stejném období znovu zdůrazňoval rovnost před zákonem, ochranu menšin, solidaritu a lidská práva jako něco, co nelze odložit pokaždé, když začnou překážet ekonomickým zájmům.

Zároveň se stále ostřeji vymezoval vůči české partajokracii, klientelismu a propojování politických stran s místními oligarchy. V jednom ze svých pozdních textů si dokonce sepsal program imaginární nové strany, v němž kritizoval odcizení politiky občanům, stranické struktury prorostlé ekonomickými zájmy i představu, že politika je jen správa růstu a rozdělování vlivu.

Neznamená to, že nenesl svůj díl odpovědnosti za směr, kterým se země po roce 1989 vydala, ani to, že zvládl správně nahlédnout například svůj vztah ke Zdeňku Bakalovi, mecenáši Knihovny Václava Havla. Znamená to ale, že jeho vlastní politické postoje se od části mainstreamového individualismu i kapitalismu postupně vzdalovaly a že si stále zřetelněji uvědomoval mocenské deformace, které v novém systému vznikaly. Myslet si, že odpovědnost za vše negativní, co se dnes v Česku děje, nese především Václav Havel, je hloupé a nebezpečné. V porovnání s jeho následovníky, zdatnými realpolitiky, je to pořád člověk s morální odpovědností. A to není málo.

Podmínky dialogu

Kdysi dávno jsem snila o zcela absurdním filmu. Týkal se „havlovského dialogu“. Na Lavičkách Václava Havla, které jsou dnes rozeseté po celé republice, by se setkávali lidé, kteří by spolu jinak nikdy neměli šanci promluvit. Ta idea je absurdní skoro stejně jako koncept laviček samotných. Dvě místa proti sobě, stůl, kterým vždy prorůstá strom. Krásná a líbivá metafora, ale také metafora nereálná.

K žádnému takovému stolu by si nejspíše nesedl Zdeněk Bakala a člověk, kterého připravil o byt. Nesedl by si tam člověk, který zažil bombardování Jugoslávie, a někdo, kdo ho obhajoval jako nutný zásah. Nesedl by si tam demonstrant z pražských protestů proti MMF a Světové bance a policista, který proti němu zasahoval. Nesedl by si tam člověk, pro kterého byl Havel symbolem svobody, a člověk, pro něhož se stal symbolem všech zklamání devadesátých let. V každém z těch případů jde o jiný druh nerovnosti: jednou o peníze a majetek, podruhé o moc státu, jindy o zkušenost s násilím či ztrátou domova nebo o úplně jinou formu individuální paměti vůči stejným událostem.

Představa, že stačí lidi posadit proti sobě, nechat je mluvit a čekat, že se nakonec usmíří a pochopí, je mylná. Veřejná debata má vlastní hierarchii a některé hlasy v ní zkrátka automaticky mají větší váhu. Havlovo pojetí dialogu s tímhle rozdílem příliš nepočítalo. V tom se skutečně nelišilo od pravicového liberalismu, který má sklon vnímat lidi v demokratické společnosti jako individuálně odpovědné a v zásadě rovné v příležitostech. Taková představa s realitou nelícuje.

U jednoho stolu může sedět člověk, který má za zády kapitál, instituci nebo stát, a proti němu někdo, kdo má především vlastní zkušenost. Do toho, komu se naslouchá a čí zkušenost je považována za důležitou, se promítá třída, vzdělání, původ, barva pleti, gender i další privilegia či kapitál, které vlastníme. Samotná možnost promluvit ještě neznamená, že všichni mají stejnou možnost být vyslyšeni.

Skutečný rozhovor proto vyžaduje víc než ochotu vyslechnout si jiný názor. Vyžaduje schopnost vnímat nerovnosti mezi těmi, kdo spolu mluví, a podle toho také poslouchat. S respektem, empatií a vědomím, že zkušenost druhého může mít větší vypovídací hodnotu než naše vlastní představa o tom, jak svět funguje.

Společenský dialog je potřeba, dokonce snad víc než kdy jindy. Jen mu musí předcházet reflexe nerovností, které se do něj promítají. Jinak se z něj stává další privilegium těch, kterým už společnost naslouchá a jejichž názory bere jako směrodatné. Bez této reflexe budou Lavičky Václava Havla dál čekat na chvíli, kdy se jejich smysl skutečně naplní. A podobně je to, Havlovi téměř navzdory, i s jeho odkazem. Zaslouží si zkrátka víc.

Autorka je šéfredaktorka mediální platformy Page Not Found a filmová režisérka

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES - novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.